The Bird

Bolest

"Já!"
"Já!"
"Já!"
Děti začali poskakovat a zvedli ruce. Slečna Peregrinová se začala smát. Loď zatroubila a připlula ke břehu. Byla obrovská. Byl to bílý asi tří patrový parník, který byl největší jaký kdy Susan viděla. Moře se rozbouřelo. Všechny děti si vzali kufry a pomalu nastupovali na loď. Zaměstnanec je zavedl do druhého patra, které bylo z poloviny jenom jejich. Každé dítě mělo svoji kajutu. Susan měla kajutu vedle Amy a Bronwyn. Naproti ní byl Millard. Její kajuta byla malá. Měla tam docela velkou postel, která zabírala většinu místnosti. Taky tam bylo malé okno z kterého viděla na moře. Odložila si kufr a tašku a sedla si na postel. Konečně odjížděli. Tak strašně dlouho nikde nebyla. Vybavila se jí vzpomínka z jejího posledního výletu, který podnikla se slečnou Peregrinovou.

Tenkrát bylo Susan třináct let. Slečna Peregrinová se rozhodla jí vzít na radu ymbryn do Londýna. Chtěla aby se už začala víc pohybovat v tomto světě. Rada ymbryn sídlila v obrovském vínovém domě, který vypadal jako pro ministerstvo. A vlastně i pro ministerstvo byl. Ymbryny tvořili takové menší ministerstvo. Jelikož jeli jenom ony dvě, doletěli na místo jako ptáci. Doteď si pamatovala jak jí boleli ruce. Susan se při té vzpomínce usmála. Vešli do budovy, a šli dlouhou chodbou, ve které byly na každé straně dveře, díky kterým jste se mohli dostat na další ministerstva podivných. Bylo tam spousty lidí. Pořád se po Susan dívali, protože na dívky jejího věku nebyly zvyklý. Ne, že by byla moc malá, to ne, protože Susan už nebyla malé dítě, ale byly zvyklý na něco starší. Susan sklopila hlavu a nedívala se na ně. "Nevšímej si jich. Zatím se dívají a smějí, ale brzo už se smát nebudou." Sykla slečna Peregrinová. Susan zvedla hlavu od země. "Proč?" Peregrinová se usmála. "Protože tě poznají." Susan se usmála a odhodlaně se podívala na dveře s nápisem:
Rada ymbryn
Slečna Peregrinová zaklepala na dveře. Otevřela postarší paní. Byla stará asi 55 let. Měla šedivé vlasy a na sobě měla šedivé šaty přes které byl přehozený červený přehoz. Susan potlačila smích. Poznala, že je to ymbryna. Slečna Peregrinová stiskla ženě ruku. "Ráda vás vidím, Bettany." Bettany se babičkovsky usmála. "Já vás taky, Almo." Potom se podívala směrem ke Susan. Susan byla i ve svích 13ti letech vyšší než ta žena. "A ty budeš Susan. Vítej mezi námi, ráda tě poznávám." Susan pokývala hlavou. "Nápodobně." Bettany je pozvala dál. Potom už měla Susan vzpomínky jen útržkovité. Pamatoval si, že mluvili o míru mezi podivnými a normálními lidmi, ale to Susan moc neposlouchala.

Černooká dívka otevřela oči. Tyhle vzpomínky patřily k těm šťastným. Susan se musela usmát. Když vzpomínala, loď se zatím rozjela. Zvedla se z postele a vyšla ze dveří. Než dojedou, mají po lodi volný přístup. Susan nevěděla jestli je to dobrý nápad, ale rozhodla se to neřešit. Vyšla směrem k přídi lodi. Venku bylo brzké odpoledne, ale tma byla jako v pět večer. Studený vítr jí studil do tváří. Na přídi lodi, stála postava. Susan k ní pomalu přistoupila. "Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu odjede. Ale jak tak koukám kolem sebe, asi opravdu odjel." Emma si odfrkla a sklopila hlavu. "Tak to já si jistá byla. Naprosto jasně." Obě se stále dívali do dáli. Ani jedna se na sebe nepodívali. "Jak dlouho pojedeme?" Susan pokrčila rameny. "Nevím. Ale asi dlouho, možná i pár dní." Emma se otočila a odcházela. Susan se posunula směrem k jejímu místu, aby se jí stálo líp. "Jo, a Susan!" Dívka s černě havraníma očima se podívala na Emmu. "Ano?" Emma nasucho polkla. Jako kdyby to, co chce říct, jí dělalo velkou námahu. "Omlouvám se." Vhrnuly se jí do očí slzy. "Vím, že to co jsem udělala omluva nespraví, ale můžu to aspoň říct. Takže se omlouvám. Nevím co to do mě vjelo. Nejsi tak strašná jako jsem si myslela. Nepřemýšlela jsem. Vlastně dodnes ani nevím, proč jsem to udělala." Emma se odvrátila a odcházela. Susan se na ní jen mlčky dívala. Měla otevřenou pusu. V tu chvíli jí strašně píchlo v ruce. Na místě, kde jí popálila Emma. Bolest už dávno odezněla, ale teď najednou znovu přišla. Přišla tak rychle, že se na ní nemohla Susan ani připravit. Černooká dívka zalapala po dechu. Skoro vykřikla. Ta pichlavá, nesnesitelná bolest. Chytla se za pravé zápěstí a sesunula se k zemi. Bylo to snad ještě horší, než když jí Emma popálila. Horší než v tu chvíli. "Susan?! Susan jsi v pořádku?!" Emma přiběhla ke Susan a sehla se k ní. "Co se ti stalo?! Jsi v pořádku?! Susan?!" Susan se snažila popadnout dech. "Strašně to bolí. Pomůžeš mi? Prosím?!"