The Bird

Čarodějnice

Rok 1921

"Je nádherná!" Doktor přišel k Cheryl a dal jí do náruče dceru. Cheryl se začala smát, a zároveň brečet. Přišel k ní Robert a podíval se na svou dceru. "Je celá ty, Cheryl. Dáš mi jí?" Cheryl napřáhla ruce, a podala holčičku svému muži. Holčička stále brečela, ale to je u novorozenců běžné. Robert jí začal v náručí chovat. Doktor se zatím postaral o Cheryl. "Co vás bolí?" Cheryl se na doktora podívala, jako kdyby se zbláznil. "Všechno mě bolí! Právě jsem porodila!" Rozkřikla se, až se doktor trochu lekl. "To je v pořádku. Buďte v klidu. Jak jste říkala, právě jste porodila a musíte mít klid. Hlavně ten klid." Tu poslední větu skoro zašeptal. Cheryl kývla na souhlas a zase si lehla. Cítila se, trochu otupěle, ale zároveň šťastně. Konečně měla dceru. V tom jí něco došlo. "Roberte?" Robert zvedl hlavu od své dcery. "Ano drahá?" Cheryl se nadechla. "Jak se bude jmenovat?" Robert nad tím chvíli přemýšlel. Podíval se dceři do jejích černých, havranových očí a řekl: "Susan."

Rok 1926

Susan byla děvčátko jako každé jiné. Rodiče jí zbožňovali. Nikdy se nehádala, ani si nestěžovala. Neměli toho moc, ale ani to Susan nevadilo. "Susan, večeře!" Susan seběhla dolů. Měla na sobě prosté, hnědé šaty, které jí Cheryl ušila. Sedla si ke stolu, a usmála se na rodiče. "Máme zase guláš. Ano já vím, žádná změna, ale slibuji vám, že jednou udělám borůvkový koláč, který dělala moje babička." Susan se usmála. "To nevadí maminko. Ten guláš je výborný." Cheryl se na dceru usmála a pohladila jí po tváři. "Ty jsi moje zlato." Susan se usmála a pustila se do jídla.

Byla zima. Blížil se Štědrý den. Susan seděla na schodech a nohama dělala do sněhu obrázky. Žili v malé vesnici, kde toho moc nebylo, ale zimy byly kouzelné. Susan přes sebe měla pouze pár vrstev oblečení, a šátek s šálou. "Co tady tak sedíš? Nastydneš." Susan se otočila na matku. "Pozoruju ptáky." Řekla Susan, a ukázala na kosa, který skákal blízko ní. "Že je krásný mami?" Cheryl se usmála. "Ano to je." Zakroutila hlavou. Nikdy nepochopila dceřinu zálibu v ptácích. "Pojď dovnitř, ať nenastydneš." Susan se poslušně zvedla a následovala maminku, zpět do chalupy.

Rok 1933

Celá rodina, spolu zase seděli u večeře. "Jak bylo ve škole?" Susan protočila oči v sloup. "Byly tam lidi. Takže nuda." Cheryl se na dceru naštvaně podívala. "Ale notak, Susan. Víš přece, že vzdělávání je základ života." Susan se na matku podívala. "Já vím! Říkáš mi to pořád!" Vykřikla najednou, zničeho nic. "Susan? Takhle se k mamince chovat nebudeš!" Susan se otočila i na otce. On už byl taky naštvaný. "No super. Teď jsem si nasrala oba rodiče." Susan se neudržela a vykřikla: "Mě ty vaše kecy nezajímají!" Robert se zvedl, přišel k ní, a vrazil jí takovou facku, až spadla na zem. Potom se otočil a šel si zase sednout. Bez jediného slova. "Roberte to jsi nemusel!" Cheryl se zvedla, a chtěla jít pomoct dceři vstát. Ovšem když došla na místo, kam Susan spadla, nebyla tam. Jako kdyby se po ní slehla zem. Cheryl se podívala na Roberta. "Kde je?" Robert mlčel. Podíval se na místo, kam Susan spadla, aby se přesvědčil, že jeho žena nešílí, ale nešílela. Susan tam opravdu nebyla. Jediný tvor, který v místnosti byl, byl havran. Poskakoval po zemi. Byl černý, jako Susaniny oči. Cheryl se podívala na ptáka. "Vypadni!" A kopla do něho. Pták uskočil. Cheryl se na něj chvíli dívala. Po chvíli, se pták změnil v člověka. Cheryl zalapala po dechu. Byla to Susan. Všichni v místnosti mlčeli. "Mami? Co se to stalo?" Cheryl se mlčky dívala na dceru. Celá se klepala. "Čarodějnice! Roberte! Zavři tu stvůru na půdu! Nechci jí tu mít! Notak, dělej." Susan se lekla. "Ne mami! To jsem já, Susan. Nejsem čarodějnice." Ale bylo vidět, že ani Cheryl, ani Robert své dceři nevěří. Robert vzal svoji dceru, dovlekl jí na půdu, a tam ji zavřel.

Rodiče nechali Susan na půdě. Tak moc se báli být jiný, že si nedokázali připustit, co se Susan stalo. Už se s ní nestýkali. Cheryl vždycky přinesla ráno jídlo, a další den ho zase odnesla. Susan byla z toho co se stalo nešťastná. Neměla tam ani záchod, takže to tam pomalu začínalo hodně smrdět. Susan se ve svých volných chvílích učila své nové dovednosti. Celkem jí to šlo. Jednou večer když seděla na posteli a dívala se do prázdna, někdo zaťukal na střešní okno, do kterého by se člověk nevešel. Susan se podívala vzhůru, a uviděla ženu. Byla už starší, měla tmavé vlasy, a vypadala moc mile. Susan vylezla po dřevěných trámech nahoru k oknu a podívala se na ženu. "Kdo jste? Co tu chcete?" Žena se usmála. "Chci ti pomoct, jo a jmenuji se Peregrinová."