Třetí přání

11.

Lord Alastair se pohodlně usadil ve svém křesle ve Sněmovně Lordů a zkontroloval, jestli má lampu pořád v kapse. Ne, že by to potřeboval, protože slyšel Ginny skoro konstantně.

"Římský senát vypadal trochu jinak. A jak to tady vůbec funguje? Konsensem? Kdo má právo veta? Kdo je První ministr? Je tu něco jako První ministr?" ptala se a Alastaira napadlo, že ještě nepotkal ženu, která by toho o politice věděla tolik. Ale ona vlastně nebyla žena, tak co?

Vznášela se před ním a znervozňovala ho. Nikdo jiný ji neviděl a on se tvářil, že ji taky nevidí, proto jí neodpovídal, ale jen si skoro neslyšně zamumlal "To vyřešíme později, ne?"

"Jednou jsem pro jednoho Prvního Ministra pracovala. Milý chlapík, tedy když pomineme... jeho osobnost. Ale choval se ke mě slušně, moc slušně. Sice mi nenabídl ano postel, ani svobodu, ale po první fázi během které v mé přítomnosti zaříkával a vyháněl démony, ale časem si na mě zvykl. Určitě jste o něm slyšel," pokračovala ona, jakoby se snad chtěla vypovídat z toho, jak byla zavřená v lampě.

Alastair zvedl obočí a mlčky ji vyzval k tomu, aby pokračovala. Zasedání už sice začalo, ale dneska je stejně nečekalo nic důležitého.

"Jmenoval se Armand. Armand Jean Du Plessis. Ale vy ho nejspíš budete znát jako Kardinála Richelieu," nadechla se, aby pokračovala, ale byla zaražena jediným pohledem.

"Richelieu? Caesar? Nevymýšlíš si náhodou trochu?" zašeptal a ona se zasmála a posadila se ve vzduchu před něj. Alastair se snažil nedívat se jí do výstřihu. Marně.

"Přísahám na svoji lampu, že ne," zamračila se a Ali radši nezmiňoval, že ona by tu lampu vyměnila klidně za jednu děravou botu.

Tentokrát se trefil. Poměrně přesně.

Zbytek zasedání proběhl v tichu mezi Džinem a jejím pánem, který se snažil soustředit na svoji práci. Zato Ginny se proletěla tam a zpátky po místnosti, vyletěla oknem ven a ihned se vrátila s prohlášením, že Temže smrdí hůř, než armáda Alexandra Velikého.

Když vyšli ven, bylo už po poledni a šlechtic si vydechl.

"Bylo by skvělé, kdybyste na sebe třeba vzala lidskou formu a já nemusel mluvit se vzduchem. Ale proboha vás prosím, zkuste na sebe vzít nějaké oblečení," oznámil a Ginny se zasmála.

"A co mám jako na sobě teď?"

"Spodní prádlo a i o tom silně pochybuji. Nerad vám to říkám, ale je to poměrně nevhodné. Tak šup šup něco okoukat a  už ať mám vedle sebe dámu," usmál se na ni a ona založila ruce na hrudi.

"Dámu dělá chování, ne oblečení," zakroutila hlavou a Alastair zvedl obočí.

"A ani to nemáte na dámu," zsmál.se, ale nemyslel to zle. Znělo to tak přátelsky, tak mile, tak láskyplně.

"Pche," zašklebila se, ale v okamžiku už vedle něj stála v tmavě modrých korzetových šatech s honzíkem, vysokým límcem a s vlasy v jakémsi drdolu. Na rukou měla rukavice, na nohou boty na podpatku a zcela očividně měla problém s dýcháním.

"Co to sakra je?" zalapala po dechu a trochu klopýtla ve vysokých botách. "Nemůžu dýchat. Nemůžu se hýbat. Proč se to vyrábí?" zaťukala prstem o kostici korzetu a otočila hlavu tak, aby viděla na honzík vzadu. "A to je jako co? Jak si s tím mám sednout?"

"Opatrně," odpověděl jí a neubránil se chvíli smíchu. "Můžete si ho třeba trochu, ale jen maličko povolit. Ale ne úplně. To by vám pak šly vidět..." zarazil se když uviděl jak na něj pobaveně kouká.

"Co? Tvary? Kus kůže? Hrůza!" křikla a teatrálně si položila ruku na čelo. "Jak neslýchané! Jak pohoršující!"

Lidé na ulici kolem se otáčeli a Alastair si posunul cylindr do čela, aby ho nebylo tak lehké rozeznat.

"Ginny, nechte toho!" sykl na ni a na chvíli to vypadalo, jakože jsou manželé a on se snaží uklidnit svou mírně hysterčící ženu. "A pojďte. Mám v Londýně byt a tam se přichystáme na ten banket. A žádné další odmlouvání," pronesl a nabídl jí rámě, nebo spíš ji vzal za ruku a do rámě ji prostě vzal sám.

Džin se nadechla a chtěla něco říct, ale pak se podívala na Alastaira a usmála se. Takhle jak na něj koukala, tak měla skvělý spodní profil. Byl o maličko vyšší než ona a jak tak mluvil, přišel k ní a táhl ji Westminesterem, nebylo to sice úplně uctivé, ale naprosto ji to ohromilo. Koukala na něj jako na svatý obrázek. Nikdo se k ní takhle nechoval, nikdo se k ní nechoval jako k člověku.

Cítila se živá, poprvé za více než dva tisíce let.

Vážně, bylo to asi v tuto chvíli, když jsem si poprvé uvědomila, že ho asi mám tak trochu, ale jen trochu, tak jak se na Džina sluší, ráda. Profesionálně, samozřejmě. Přeci se nemůžu zami... Hele, já tě vidím, jak se potutelně usmíváš!  Ano, tebe! Mluvím k tobě! Zapomeň na to! Já do něho nejsem zami... Tak fajn, ale jen trochu. To se stává.