Třetí přání

Prolog

"Každý příběh musí mít začátek. Nevím, proč se to říká, ale nejspíš to tak je. Mohli bychom začít od prostředku, nebo od konce, ale ne. My musíme začít od začátku."

Lord Alastair z Hertfordshiru procházel ulicemi Londýna. S vycházkovou holí a cylindrem na hlavě se vyhýbal loužím a se zvednutým límcem odolával větru, který vanul od Temže. Jeho vytáhlá postava nepřitahovala takovou pozornost, jakou by měla a on za to byl vděčný. Bylo to však jen tím, že ulice byla úplně prázdná, protože každý, kdo mohl zůstal radši doma. Ale ne on. On byl dnes v Londýně, aby prošel své oblíbené obchody a podíval se, jestli v nich najde něco nového.

Alastair měl všechno, co by mohl člověk chtít. Byl šlechtic, nyní už dostatečně starý na to, aby ho lidé brali vážně, peněz měl dostatek a postavení by mu mohl leckdo závidět. Dokonce měl i křeslo ve Sněmovně Lordů. Krom toho měl doma velkou sbírku věcí z Orientu, které byly jeho velkou vášní. Proto teď kráčel dolů k nábřeží, protože věděl, že cestou narazí minimálně na dva obchody se zapomenutými starožitnostmi, které by mohl zařadit mezi své klenoty.

Poryv větru mu strhl z hlavy klobouk a on se okamžitě otočil. Nikdo okolo nebyl a tak se rozběhl po větru, aby svůj cylindr chytil. Vítr s ním mrštil o zem, znova ho zvedl a zavál ho ke dveřím blízké budovy. Vypadalo to, jakoby si městská bríza hrála a pohazovala si s ním, jakoby to celé měla v plánu.

Lord se sehnul, vycházkovou hůl si přidržel loktem, aby se mu nepletla a podíval se na svůj cylindr, nyní zablácený a mokrý od toho, jak přistál v kaluži. Ulice Londýna nikdy nebyly čisté a když napršelo, jenom se to zhoršilo. Pokusil se bahno smést rukou, ale jen ho po černé látce rozmázl, takže to vypadalo ještě hůř. Zamračil se a už se chtěl otočit, ale všiml si, koutkem oka, že stojí před vchodem do jakéhosi obchodu.

Výloha nebyla nijak zajímavá a na štítu byl vyveden ne příliš hezkým písmem nápis "Einegovo vetešnictví." Štít se houpal a vrzal ve větru, působil neskutečně zašlým dojmem. Jakoby tu byl od vždycky.

"Nepamatuji si, že by tady něco takového bylo," nakrčil obočí a napadlo ho, že už si povídá sám se sebou. Měl by si najít nějakou ženu. V jeho postavení by to neměl být takový problém.

Chvíli váhal a pak se rozhodl to zkusit. Vzal za kliku a otevřel dveře. Proti němu vyběhl z dveří muž v šedé čepici, malý a pohublý. Smrděl. Smrděl jako Londýn, jako zloděj. Přímo to z něj křičelo. Alastair se mu vyhnul a nakrčil nos. Chtěl vůbec vejít do obchodu, ve kterém se vyskytují takové pochybné existence? Pak po ještě pár vteřinách váhání konečně vešel do špatně osvětleného obchodu a rozhlédl se.

Všude byl prach a spousta harampádí. To bylo všude kolem něj, neuspořádané na hromadách na sobě. Na první pohled bylo možné rozeznat velké kolečkové křeslo, u kterého bylo lepší se neptat, co bez něj asi jeho majitel dělal. Mezi vchodem a pultem byl jen úzký průchod, který vypadal jako úzká roklina, která hrozila každým momentem zřícením.  Lord prošel uličkou až k pultu, na kterém přímo před ním ležel předmět, který ho ihned zaujal.

Byla to olejová lampa, naprosto jasně z Persie. Poznal to podle zdobení a protaženého hrdla. Oči se mu rozzářily, cylindr položil na pult a hůl opřel. Něco takového už dlouho sháněl, přesně taková mu chyběla do sbírky. Deus ex machina ležela přímo před ním, stříbrné ornamenty na něj přímo křičely, aby si ji koupil. Opatrně se lampy dotkl svými dlouhými prsty a usmál se.

"Copák si přejete, váženej pane?" ozvalo se a Alastair zvedl hlavu. Před ním stál vychrtlý shrbený starý muž, který tady očividně prodával. Vypadal jako živoucí mumie, trochu děsivě a až starožitně.

"Tu lampu," pronesl Lord a pokusil se o úsměv. "Zajímalo by mě, kolik stojí." Alastair vypadal na svůj věk skvěle, jeho protáhlý obličej jakoby s drobnými vráskami jen nabýval na důstojnosti.

"Tádlecta lampa? To záleží vod toho, jakej ste člověk," odpověděl stařík a opřel se o pult. Oči měl staré a jedno bylo zcela očividně slepé.

"Prosím?" zvedl obočí šlechtic a tónem hlasu skoro jakoby vybízel prodejce k omluvě. Ten ale jen přikývl a vzal lampu do ruky.

"Tohle není jen tak ňáká lampa. Prodám vám ji, ale jen dyž slíbíte, že se k ní budete chovat slušně," vysvětlil prodavač a pořádně si lampu prohlédl. Vypadal skoro smutně.

"Já se ke všem součástem mé sbírky chovám slušně. Tak kolik?" zamračil se a šáhl do kapsy u kabátu.

"Dvě libry."

"Dvě libry?" zvedl obočí Alastair a podíval se na muže před sebou. Na drzo si říct o tolik peněz za lampu, kterou by jinak prodal maximálně za pět šilinků. Zcela očividně si na něm chtěl pomoct. Peněz měl dost, což o to, kdyby na podobnou lampu narazil u nějakého překupníka s uměním, určitě by za ni zaplatil víc.

"Berte, nebo nechte bejt. Páč druhou takovou už neseženete, váženej pane. To mi věřte," mrkl na něj spiklenecky a Lord jen trochu couvl.

"Tak budiž." vytáhl dvě mince a položil je teatrálně na pult. Pak trochu zakašlal, jak se mu prach dostal do nosu.

"Dám vám dobrou radu. Nejlepčí způsob, jak ji čistit je holou dlaní," poučoval prodavač a balil lampu do novinového papíru. Dělal to zručně, rychle, jakoby to dělal celý život. "Je to mimořádný kousek, zaslouží si důležité místo ve vaší sbírce."

"Postarám se o to," pousmál se Alastair, když přebíral lampu, kterou by si laik mohl na první pohled splést s konvičkou. Dokonce teď, zabalená ve včerejších zprávách o královně Viktorii a princi Albertovi vypadala víc jako čajník než jako cokoli jiného.

Lord pevně sevřel lampu ve dlaních a pak si ji opatrně zastrčil do vnitřní kapsy kabátu. Byla maličká, ale přesto ta nádherná.

"Přeji vám hezký zbytek dne."  pronesl a vzal si svůj cylindr i s holí, nasadil si klobouk na hlavu a vykráčel ven na ulici. Prodavač se jen usmál a zamával za ním.

"Měj se, maličká." zamumlal si pro sebe a sledoval, jak Lord Alastair z Hertfordshiru mizí za rohem.

"Tak to by byl ten začátek, tedy minimálně pro Lorda Alastaira a vás. Pro mě to totiž začalo mnohem dřív. Ale o tom snad jindy."