Třetí přání

3.

"Budu upřímná. Vždycky reagují takhle. Všichni. Bez rozdílu."

Lord Alastair na ni koukal a vykulil oči, rukama pevně svíral ušák, tak pevně, že mu úplně zbělaly klouby na prstech, dýchal rychleji, než bylo obvyklé a vůbec nevěřil svým očím.

Ta bytost, která ještě před chvílí visela nad lampou už z ní vyšla úplně a teď se jí dokonce zhmotnily i nohy a opatrně dopadla na koberec před šlechticem. Byla to dívka, možná dvacetipětiletá, nádherná, ale neskutečně zvláštně oblečená.

Měla na sobě poloprůhledné harémové kalhoty tmavě červené barvy, olemované zlatou barvou a stejně barevný vršek, který sice Alastair neuměl pojmenovat, ale byla to zcela jistě jen podprsenka. Dole byla ozdobená spoustou mincí, které při pohybu cinkaly. Na obou dvou předloktích měla masivní zlaté náramky, které se táhly od zápěstí skoro až k loktu. Nohy měla bosé.

Muž na ni koukal zcela nevěřícně a vyděšeně, zčásti proto, že se před ním právě jen tak zčistajasna zjevila a zčásti taky proto, že si nebyl vědom toho, že by kdy viděl podobně oblečenou, nebo spíš neoblečenou ženu. Měla holé břicho, poměrně velký výstřih, který zachraňoval jen masivní zlatý náhrdelník a ty harémové kalhoty měly na stranách rozparky a protože byly poloprůhledné, mohl vidět i kolena, i stehna.

Byla tu možnost, že si ji vymyslel, ale bylo to vysoce nepravděpodobné, protože něco podobného si nebyl schopen představit ani v těch nejšílenějších snech. 

Kůži měla olivovou a vlasy tmavě hnědé, sepnuté do polocopu. Alastair nejspíš nikdy neviděl někoho s tak hustými vlasy, protože přestože byly sepnuté, byly úplně všude. Na hlavě měla poloprůhlednou látku stejné barvy, jako bylo její oblečení, takže to působilo jako jalýsi závoj. Tvář měla ostře řezanou, obočí husté a velké hnědé oči.

Nevypadala jako angličanka. Nevypadala dokonce ani jako evropanka. Jen tam stála a koukala na něj, trochu nedočkavě, ale vůbec ne překvapeně.

"Tak co to bude?" zopakovala svou otázku a její hlas zněl přátelsky, ale trochu znuděně.

Alastair couvl a napřáhl ruce před sebe. "Nechoďte ke mě! Ať jste co jste, nemám zájem!" křikl a žena před ním si povzdechla a rozhodila rameny.

"Ale máte. Jen se trochu uklidníme, Lorde Alastaire. Říká se to tak, že ano? Tenhle jazyk mi ještě úplně nejde. Má zvláštní výslovnost. A-la-stér. A-la..." mluvila nahlas spíš pro sebe než pro něj, ale on ji přerušil, když došel až k zadní stěně a natiskl se na jeden ze svých peršanů.

"Ustup Satane!" křikl a bytost před ním protočila panenky.

"A už je to tu zase. Vypadám snad jako Satan? Mám snad rohy?" udělala krok k němu, klekla na ušák a koukala na něj opřená o zadní opěradlo s rukama ležérně přehozenýma na druhou stranu.

"Já nechci mít s peklem nic společného!" ozval se znova a sledoval každý její pohyb. Bál se jí, právě vyletěla z lampy. Co jiného mohla být než démon, ďábel, satan? Co když to bylo jako s Faustem? Nechtěl do pekla.

"Já nejsem z pekla. Nejsem Satan. Jsem Džin," pronesla a věřte tomu nebo ne, nadletěla přes křeslo a dopadla na zem s lehkostí, skoro jakoby to nic nebylo. Prostě jen tak, letěla vzduchem. Alastair málem omdlel.

"Džin?" zvedl on obočí a trochu se narovnal. To by dávalo smysl. Tedy, smysl to nedávalo, ta žena právě vyletěla z lampy a poletovala po místnosti jen tak, ale Džin by být mohla. Znal legendy o Džinech, o lampách a o třech přáních.

"Ano. K vašim službám, Lorde..." pronesla a zamračila se, jakoby ho žádala o pomoc.

"Alastaire," doplnil ji trochu vyděšeně a ona nakrčila nos a zakroutila hlavou.

"To je divné jméno. Tak vám říkat nebudu. Můžu vám říkat Ali? To zvládnu vyslovit," vyhrkla na něj a doplula k němu vzduchem.

"Třeba?" zvedl obočí a znova se přitiskl ke zdi. Nechápal, co se dělo. Nevěřil tomu. Dělo se to tak rychle a on měl problém se soustředit, protože mu pohled sklouzával k jejímu výstřihu, poněvadž takový výstřih ještě nikdy neviděl. Upřímně, nikdy neviděl ženu, který by na sobě měla něco tak nepřijatelného. A vůbec, neměl to být ten Džin?

"Tak dobře, Lorde Ali, ráda bych se vám představila. Jsem Džin a protože jste mě vyvolal, splním vám tři přání. Jen a pouze tři. Žádné přání na přání a podobné habaďůry. To tady nevedeme. Tři přání, v žádném případě ne víc. Méně by možná mohlo být, ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by přišel a řekl: 'Tak dobře, Džine, chci jen dvě přání, to třetí si můžeš nechat.' Chápeme se?" začala a aby mu viděla do očí, vznesla se pár centimetrů nad zem, protože byla nižší než on.

Lord už se ani nesnažil tvářit důstojně, jen tam stál s otevřenou pusou neschopen slova. Opatrně přikývl a pohled mu opět sklouzl k její odhalené kůži, tentokrát na rameni, protože jediné co jí je zakrývalo byly ramínka. Viděl celou klíční kost a celé rameno. Žádná slušná dáma nikdy neukazovala rameno.

"Co tak koukáte?" zvedla obočí po chvíli a popoletěla ještě kousek k němu, takže byla jen pár centimetrů od něj.

"Taková blízkost mi není příjemná," dostal ze sebe jen a ona odletěla o kousek dál.

"Pardon. Nikdy jsem nebyla dobrá v epitafech," mrkla na něj a on trochu ironicky zvedl obočí.

"Epitafech?"

"Jistě, epi..." zarazila se a pak se plácla do čela tak, že jen ten pohled Alastaira bolel. "Etiketě! myslela jsem etiketu. Promiňte, ta lampa mi nesvědčí, ani trochu," poznamenala a muž si všiml zlatých naušnicí v jejích uších. Byly stejně dělané, jako její náhrdelník. Dívka ukončila levitaci a dopadla na zem, ladně, jakoby to snad dělala pořád. Šlechtic hrdě zvedl hlavu a nepodíval se jí do výstřihu. Přeci jen byl slušně vychovaný gentleman.

Který právě teď mluvil s Džinem. Nic nedávalo smysl.

"Nedávalo mu to smysl, ale proč je to podané, jakoby to bylo špatně? K čemu je smysl, ha? Až vám bude tolik co mě a budete trávit všechen svůj čas namačkaní v lampě, taky vám dojde, že smysl je vlastně čirý nesmysl."