Enchanted World » Joker & Harley & Batman (DC ft. Charmed crossover) /✓/

9. Kapitola » Poté...

Můj svět byl v temnotě.
Vše kolem mě bylo jako ozvěna, slyšela jsem jen vzdálené hlasy, které jakoby, přicházely ze všech stran. Jen ne, a ne mluvit srozumitelně. Nebo aspoň tak, jak bych tomu rozuměla já.
Pamatuju si, že záblesk světla nastal, když jsem byla položena na sedadlo divného auta. A nade mnou netopýr. Nebo to byl Batman? Nevěděla jsem, protože ihned na to jsem znovu upadla do blažené tmy.
Teď jsem se jen snažila soustředit na zvuky kolem sebe, tentokrát jsem ležela na něčem měkkém, řez pout na rukou nahradilo něco chladivého a bolest mé hlavy, díky níž jsem omdlela bolestí, se pomalu snižovala, jako kdyby mizela, aby po sobě nenechala ani památku.
Jsem doma? Hojí mi snad někdo mé rány? A co se vlastně stalo pak? Kde je Joker a kde je... Bruce?
Všechno v mých vzpomínkách bylo jako v mlze, ale čím méně bylo bolesti, tím více jsem se vracela zpět a vzpomínala.
„Tak jak? Bude v pořádku?!" zaburácel hlas skoro u mojí hlavy, kdybych měla zrovna sílu na tohle, asi bych mávala rukou, jako kdybych odháněla protivného komára, než bych zasáhla svůj cíl. Strašně hlasitého člověka.
„Já nevím! Snažíme se, hojíme ji všichni, ale vlasy jí zůstávají takhle a pokožka hlavy se hojí pomalu." Namítl druhý hlas tomu prvnímu.
„Takže to bělidlo nebylo. Musel použít chemikálie, které proměnily jeho. Tohle je zlé," ozvalo se z další strany.
„A za všechno můžeš ty, Chrisi!" obořil se další hlas. Plačtivý a vyděšený. Že by to byla Kat? Jsem u své rodiny?
„Já vím, sakra! Musíme okamžitě vyřešit ty vlasy, protože jinak mě teta Phoebe zabije. A strejda Coop mě dorazí," zamručel další hlas, nejspíš můj bratránek. Vidět, jak mu můj taťka dá za vyučenou, tak to bych ráda.
„A já bych jim pomohl!" zavrčel znovu ledový hlas. „Ke všemu mi utekl! Protože jsem šel hned pro ni," řekl ještě a já uslyšela kroky. Šel pryč. Ale pak se zase vracel. Jako kdyby popocházel.
„Pane, mohu něco přinést?" zeptal se hlas poblíž, britský přízvuk byl tak zvučný, moc dobře by se poslouchal, kdyby mě nesvědila hlava.
„Dones něco k pití, prosím. Snad se brzy probere," zašeptal ten hlas plný starosti.
„Jistě, pane," otevřely se dveře a já uslyšela, jak se z místnosti oddalují kroky.
„Bruci..." vyšlo mi konečně ze rtů, bylo mi, jako kdybych byla na Sahaře. Rty suché, ústa vyprahlá, víčka se mi nechtěla pohnout, sotva jsem pohnula rukou, ale zvládla jsem ji jen posunout.
„Harleen," vedle mě se někdo posadil a já ucítila prohnutí postele. Aha, tak postel. Ležím na ní... to vysvětluje to pohodlí.
„Probírá se... konečně," teď už jsem ten hlas poznala. Moje sestřenka.
Zamrkala jsem, světlo mne na chvíli oslepilo a já bolestně zakňučela. Hlava bolela jako střep a světlo tomu dodávalo jen na skutečnosti. Au. Zamžourala jsem do pronikavé záře a rozeznávala obrysy postav sklánějících se nade mnou. Jedna blízko, velká, nejspíš mužská, a po chvíli uvažování mi došlo, že to bude pan Wayne. Další, která skočila na postel, až jsem nadskočila já, byla Kat, její zrzavé vlasy mi přejely po paži, až to zalechtalo.
A zbytek postav, tedy dvě, byli nejspíš mí bratranci, ale poznat z obrysů, který byl který bylo těžké.
„Co se stalo?" zaskřípal můj hlas místností a konečně jsem rozeznala rysy tváře muže vedle mne. Starostí svraštělé čelo mu neubíralo pranic na jeho majestátnosti, rozhodně mu to však přidalo na lidskosti. Už to nevypadalo na chladného robota. Bez urážky samozřejmě.
„Joker si z tebe chtěl udělat chemickou královnu," odpověděl ihned Chris, z hlasu mu zněla radost. No tak díky.
„Mohl bys být ještě víc nadšený?" dal mu můj druhý bratránek, Wyatt, pohlavek a zavrtěl hlavou.
„No co? Je to hrozný, ale naprosto úžasný, že je to skutečný!" pokrčil rameny mladší z dvojice, za to schytal další pohlavek. „Au!" zamručel a třel si místo, kam dostal. Dobře mu tak.
„Odejděte! Oba!" ozval se klidný, přesto zároveň rázný, hlas majitele sídla.
„Ale to není fér!" natáhl Chris ruce s gestem směrem k mé maličkosti na posteli. „Musím vědět podrobnosti!"
„Postarám se o to," šeptla jediná další dívka v místnosti. Dala mi pusu na čelo a pak oba chytla za uši. Kdybych neměla bolesti, určitě bych se smála. O polovinu nižší holka drží každého z mých bratranců za ucho a táhla je ven.
„Au! Au! Au!" znělo od nich unisono a strhnutí na stranu níž pajdali za sestřenkou.
Když za nimi zapadly dveře, stočila jsem pohled k mému jedinému společníkovi. Podívala jsem se do jeho očí. Myslím, že by měly být oknem do duše, ne? Ale já viděla jen masku, staženou oponu, která bránila lidem přečíst si ho, zjistit jeho pocity.
„Vyděsila jsi mne, Harleen," zašeptal konečně, opona se trochu nadzdvihla. Zahlédla jsem obavy, strach.
„Zabil by vás," zašeptala jsem hlasem, který jsem ani sama nepoznávala.
„Dostal bych se z toho," odpověděl ihned, hlas bez známek pochyb.
„Ze smrti?" pípla jsem a snažila se posadit, ale hlava se mi okamžitě zatočila, a tak jsem to vzdala. Bože, čím mi to tu hlavu zničil?
„Nebylo by to poprvé," nadzdvihl koutek úst v náznaku úsměvu. Jen tento náznak dokázal vykouzlit úsměv i mně na tváři. Přes tu bolest... tohle šlo jako po másle. S ním ano.
„Nechtěla jsem, aby se vám nebo těm strážným něco stalo. Musela jsem to udělat," kousla jsem se do rtu nejistě.
„Jsi moc hodná, Harleen," řekl tiše. To, jak říkal mé jméno... i přes klid a všudypřítomný chlad v jeho hlase... mé jméno vždy přineslo teplo z jeho rtů.
Jak to vůbec přemýšlím?!
„Pane Wayne," začala jsem, ale on se lehce dotkl prsty mé tváře. Zatajila jsem dech.
„Jmenuji se Bruce," opravil mě hlasem plným něhy. Ta opona, kterou si tak pečlivě střežil... ta se právě plně rozevřela. Konečně dal najevo jak se cítí, co cítí.
„Já vím," sledovala jsem ho, přišla si jako největší idiot na světě. Vždyť už jsem mu tak někdy říkala. Nebo ne?
„To je dobře, Harleen," vyslovil znovu mé jméno, dal si záležet na každé slabice. Dobře, tohle už bylo schválně. Určitě ano.
„Proč mi říkáte jen Harleen? Tak mi říkají rodiče, pokud je zlobím," věnovala jsem mu lehké pousmání, protože plně se smát zatím bolelo.
„Je to tvé jméno. A je krásné. Proč? Jak ti říkají tedy jindy?" šeptal zvědavě, zatímco konečky jeho prstů něžně obkreslovaly moji čelist.
„Koťátko, zlatíčko..." začala jsem s výčtem různých přezdívek a na to se rozesmál. Doopravdy se zasmál. Zvučný smích zaplnil pokoj, vyplnil každou skulinku. Jako kdyby se vše zastavilo. Byl to dokonalý okamžik.
A moje bolest, má snaha zjistit co se mi stalo a jak teď vypadám... to vše se rozplynulo, když se jeho tvář sklonila k mé.

Všem děkuji za čtení a hlavně za hvězdičky a komentáře! Jste nejlepší! ♥ :)