4. KAPITOLA

936 69 23
                                    

Následujícího dne po večeři se Albus vydal – doprovázen Scorpiusem, do ředitelny, aby si odpykal školní trest. Rozloučili se před kamennými chrliči a Scorpius políbil Albuse letmo na tvář, než mu naposledy zamával a odešel. Albus se rozpačitě usmál a rychle se rozhlédl kolem, jestli je někdo neviděl. Po včerejším incidentu s Jonesem nechtěl riskovat, že by naprosto nevinným gestem někomu mohli poskytnout záminku k dalším nadávkám. Z druhé strany chodby, k Albusově smůle, právě přicházel Oliver a podle zdviženého koutku v křivém úsměvu bylo Albusovi jasné, že je viděl.

„Jsem myslel, že spolu nechodíte," nadhodil Oliver jízlivě.

„Já se mu to snažil vysvětlit, že nejsme ve Francii, ale dělá si, co chce..." odevzdaně mávl rukou Albus.

Oliver vytáhnul tázavě jedno obočí: „Ve Francii se přátelé líbají na tvář?"

„Nejspíš. Já tam nikdy nebyl, ale Scorpius jezdí každý rok na Nový rok do Paříže," pokrčil rameny Albus.

Znenadání se chrliče před nimi pohnuly a odkryly schodiště vedoucí do ředitelny. Oba chlapci vstoupili na první schod, který s nimi vyjel do druhého patra. Oliver opatrně zaklepal na dveře a hlas ředitelky McGonagallové je pozval dovnitř.

„Pojďte dál, pane Wrighte a pane Pottere," přivítala je McGonagallová tenkým úsměvem. „Hromadu se školní korespondencí nemůžete přehlédnout, dopisy roztřídíte podle odesílatele do kastlíků ve vedlejší skříni. Jak už se stalo na naší škole zvykem, provedete svou práci bez použití kouzel. Hůlky mi, prosím, odevzdejte a až budete hotovi, najdete mne v učebně přeměňování, kde budu připravovat pomůcky na zítřejší vyučování."

Oba chlapci podali McGonagallové hůlky a prozatím se s ní rozloučili. Albus přešel otráveně ke stohu dopisů, začal se jimi probírat a řadit je podle jména odesílatele. Byla to mravenčí práce, po půl hodině se nezdálo, že by se hromada zmenšila alespoň o píď.

„Takhle tu budeme do půlnoci," povzdechl si Oliver. „Co si trochu vypomoct kouzlem?" šibalsky bleskl očima po Albusovi.

„Jak to chceš udělat, když nemáme hůlky?" zeptal se Albus.

„Můžeme zkusit bezhůlkové kouzlo..." navrhnul Oliver a Albus udiveně vykulil oči.

„Hůlka slouží pouze k soustředění magie do jednoho bodu, každý kouzelník je schopný čarovat i bez ní. Koneckonců jsme to dělali všichni jako malé děti, ne?" přemýšlel Oliver nahlas.

„To jo, ale to bylo nevědomky. Nemyslím, že bych dokázal provést konkrétní zaklínadlo," přiznal Albus.

„Chceš mi říct, že jsi třeba nikdy nesundal levitačním kouzlem z police krabici s cukrovím, když ji rodiče uklidili mimo tvůj dosah?"

Albus se uchechtnul: „To jo, ale vždycky jsme loupili dohromady se sourozenci."

„Nevadí, zkusíme to taky společně," řekl Oliver a podal ruku Albusovi.

Albus se s rozpaky nabízené ruky chytil a oba čelem k haldě dopisů pronesli třídící a levitační kouzlo.

Nic se nestalo. Zkusili to tedy znovu, Albus se snažil co nejvíce koncentrovat. Několik dopisů se zatřepalo a líně vzneslo do vzduchu. V následujícím okamžiku vzlétla naráz celá hromada a dopisy začaly ohromnou rychlostí zapadat do příslušných kastlíků. Albus udiveně sledoval nastalý chaos a čím dál víc si uvědomoval horký dotek Oliverovy dlaně. Šířil se v něm pocit mravenčení – od konečků prstů vzhůru po ruce až do žaludku. Najednou před jeho očima několik dopisů vzplálo a na zem se snesla hromádka popela.

Oliver rychle přerušil jejich spojení a zadupal doutnající zbytky pergamenu do koberce. „U Merlina, na co si myslel, Albusi?" vyjeknul.

Albus sklopit hlavu, aby Oliver neviděl, jak se červená a kleknul si k dopisům, které nyní ležely poházené přes půlku pokoje. „Raději už to dotřídíme ručně, ne?" obrátil se na Olivera.

„Raději jo," široce se usmál Oliver, „ale víc něž polovinu máme hotovou. To je dobrý výsledek, i když se neobešel bez pár obětí," dodal a zúčastněně opsal rukou půlkruh nad popelem na zemi.

Albus se pobaveně uchechtl a pustil se do práce.

Naštěstí měl Oliver pravdu, velkou část práce odvedli pomocí kouzel, takže za necelou půlhodinu měli hotovo a vypravili se pro své hůlky do učebny přeměňování.

„To už jste hotovi?" divila se ředitelka McGonagallová, nicméně jim vrátila hůlky a popřála pěkný večer.

Ačkoliv nebylo ještě po večerce, přesto Oliver trval na tom, že Albuse doprovodí až na kolej.

„Doufám, že se ještě uvidíme, Albusi," loučil se Oliver na chodbě a s úšklebkem dodal, „pokud možno mimo ředitelnu."

Albus přikývnul a na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv.

„Kdybys chtěl, mohli bychom podniknout něco o víkendu, co říkáš? V sobotu dopoledne máme famfrpálový trénink, tak se můžeme sejít u hřiště, až skončíme."

„Ty hraješ?"

„Jasně, ty asi nejsi moc fanda, viď?" pobaveně se ptal Oliver a Albus zakroutil hlavou.

„Jsem kapitán mrzimorského družstva," doplnil Oliver hrdě.

„Promiň, mě moc famfrpál nebere..." vysoukal ze sebe nesměle Albus a nervózně si prohrábnul vlasy.

„Nic se neděje...Tak dobrou noc," hlesl Oliver, naklonil se nad Albuse a políbil ho na tvář.

„Dobrou," špitl Albus a jako ve snu prošel otvorem do zmijozelské společenské místnosti.

SCORBUS a první polibek, který se počítáWhere stories live. Discover now