23. Kapitola [Matteo POV]

266 16 5
                                    

Z pohledu Mattea:

Když jsem se rozloučil se Simónem, šel jsem hledat Gastóna. Jenže jsem nevěděl, kde by mohl být, Nina tu je, tudíž Gastón bude určitě někde poblíž.

"Ahoj, Nino." pozdravil jsem ji.

Byla začtená do nějaké knihy, takže se mě lekla. "Polekal si mě, Matteo."

"Promiň, to jsem nechtěl." usmál jsem se, protože její vystrašený výraz mě pobavil.

"Co potřebuješ?" zeptala se, teď už klidneji.

"Nevíš, kde by mohl být Gastón?"

"Měl by snad za chvíli přijít. Máme tu schůzku dnes. T-teda. Myslím, studijní schuzku. Ne schůzku jako s-schůzku, ale schůzku jako studijní." zakoktavala se.

Musel jsem se zasmát. "Jasný, chápu. Tak až přijde, nemůžeš ho poslat za mnou, potrebuju si s nim nachvili promluvit. Budu támhle u stolu."

"Jojo, pošlu ho za tebou."

"Už není třeba. Jsem tady." ozvalo se za mnou. "Konečně si chceš promluvit?"

Otocil jsem se. "Už je na čase." Najednou jsem znervoznel.
"Pojď někam jinam." kývl jsem hlavou, aby šel za mnou.

"Fajn, tak povidej." řekl, když jsem šli ke skrinkam, kde jsou brusle a kde taky nikdo jiný nebyl.

"Podívej, mrzí mě to. Nejsem dokonalý. Neměl jsem to dělat. Měl jsem vědět, že Ámbar se nikdy nezmění a hlavně.... jsem měl s tebou mluvit a neodstrkovat tě. Já jsem tě poprosil, aby ses nebavil s Lunou a Ninou, a kvůli mne si to udelal. Kvůli kamarádovi. A já si toho nevažil, přišla mi to jako normální věc. A přitom- přitom když se podívám na tebe a Ninu, vůbec nechápu jak jsem mohl být schopen tě požádat, abys s ní nemluvil. Omlouvám se ti."

Chvíli na mě jen koukal, a potom řekl: "Dobře, Matteo, omluvu přijímám, ale nejdříve chci slyšet, co jsi doopravdy dělal. Co sis myslel, když jsi věřil Ámbar?"

Tak jsem tedy vypověděl stejnou pravdu, jakou jsem řekl Simónovi před chvíli.

Když jsem skončil se svojí řeči, Gastón zůstal s otevřou pusou dokořán. "Takže. Takže ty si to dělal, proto abys ochránil Lunu? Všechno protože si se o ní bal?" schrnul to.

Pokrcil jsem rameny. "Ano."

Najednou mě objal a poplacal po zádech. Rychle jsem ho napodobil. Tohle naše gesto mi chybělo. "Jsem tak rad, kamaráde, že je to mezi námi zase v pořádku." řekl Gastón.

"Ani nevíš, jak já jsem rad. Chyběl si mi, kamaráde."
----------

"Ale no tak! Tohle je jedna a ta samá básnička, Matteo!" odpověděl Gastón. "Vy dva neumíte být bez sebe. Copak nevidíš ty pohledy? Tu magii mezi vámi? Protože jestli ne, kamaráde, tak jsi asi slepý." vysmál se mi.

"Gastóne, vždyť.... vždyť víš, že jsme to s Lunou už zkoušeli a nevyšlo to a-" přerušil mě.

"Nesnažili jste se dost! Vždycky když se něco pokazilo oba jste vycouvali a kde jste teď, hm? Nemluvíte spolu."

"Ona se mnou nemluví. Ona je naštvaná a nenechá si nic vysvětlit, já jsem se pokoušel jakou dobu, ale ona mě od sebe odhaní."

"Hele, pověz mi jednu věc. Kdyby se to nestalo s tou Ámbar, kdyby to zůstalo u toho polibku, kdy jsi ji odmítl, byli byste spolu teď? Kdyby tady nebyla Ámbar a všechno by se to nepokazilo."

"Noo..." přemýšlel jsem, ale stejně jsem odpověď už znal. "Jo, byli bychom spolu. Ale teď je náš vztah úplně někde jinde."

"Tak s tím něco dělej. Buď teď jako já. I já teď bojuju o Ninu, nenechám ji, dokud nebudeme spolu. Když někoho miluješ, musíš udělat všechno, abyste byli spolu, ne?"

"Jo, asi máš pravdu. Hele konec, jdeme domů pro věci, zachvili začíná open. Teď se o tom nebudeme bavit."

"Vidíš je?" ozval se Gastón, když jsme šli nedaleko parku a uvideli Lunu hovořící s Alexem.

"Pojď blíž." přikázal jsem.

"Počkej, vždyť nás můžou uvidět." chytl mě za rameno Gastón.

"Můžou, ale nemusí."

Opatrně jsem se dostali do takové blízkosti, že jsme slyšeli co si povidaji. A zda se, že jsme přišli včas. 

"Musím ti něco říct." začal Alex. S Gastónem jsme se na sebe podívali. "Už to v sobě držím dlouhou dobu. A myslím, že je nejvhodnější doba ti to říct. Líbíš se mi, Luno. Mám tě rád, hodíme se k sobě, jsme skoro stejný, smějeme se stejným věcem, říkáme a myslíme si stejné věci." zasmál se. "Když jsem zjistil, že jsi měla něco s Matteem, měl jsem strach, že se bude mezi nás plést, ale když jsem s ním mluvil, řekl mi, že mám k tobě volnou cestu-"

Moc se mi nelíbí, že se bavi o mně.

"Cože?" přerušila ho. "Ty jsi mluvil s Matteem? Proč?"

"Protože jsem nechtěl, aby se mezi nás pletl, Luno."

"Pssst!" křikl jsem na Gastón, který zrovna šlápl na větev.

"Mezi nás? Podívej, Alexi.. musíme si to ujasnit. Já-já možná jsem dávala nějaké signály nebo něco podobného a nevím o tom, ale já tě mám ráda jako-jako kamaráda. Byl si mou oporou a já tě nechci mást..." odpověděla nervózně Luna.

Možná na mě nezapomnela.. možná jsem si to všechno vykládat špatně. Zase.

"Ale já myslel..." promluvil po chvilce znova Alex. "Myslel jsem, že máš o mě zájem."

"Mám, ale jen jako o kamaráda, Alexi-" přerušil ji.

"Už nic neříkej. Žádný signály si nedávala, já jen-já.." zakoktával se.  "Já už radši půjdu."

"Počkej, Alexi!" zakřičela, ale on se neotacel a šel dal. Luna se potom taky dala do pohybu a šla směrem k Rolleru.

"Slyšel si to?" ozval se konečně Gastón. "Tak si neměl pravdu, ale já ji měl." usmál se pyšně.

"Jak to myslíš?"

"Ty sis porad myslel, že na tebe definitivně zapomněla a že chce tady Alexe. Ale já jsem ti stále rikal, že to není pravda a od doby, kdy zjistila co jsi vlastně dělal nebo spis proč si to dělal, tak s tebou chtěla být. Omluvit se nebo já nevím co přesně. Ale nezapomnela na tebe! A nemiluje Alexe, takže mas porad šanci." poplacal mě po rameni. Zamyšleně jsem se na něj podíval.

"Co?" Zeptal se Gastón, když jsem nic neříkal, a jen na nej civěl. Zasmál jsem se.

"Nic. Hele musíme hned jít, abychom to stihli."

Lutteo- Vše nemožné je možné  ✅DOKONČENO✅Nơi câu chuyện tồn tại. Hãy khám phá bây giờ