Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

10. Kapitola

"Už spolu nemůžeme kamarádit." řekl. Už spolu nemůžeme kamaradit. V hlavě jsem neměla nic jiného kromě těhle slov. Pořád se mi v hlavě ozívaly. Prosím, ať si dělá srandu.
"P-proč?" vykoktala jsem ze sebe po malé odmlce. Cítila jsem jak se mi slzy derou do očí. Možná bylo lepší, když se mnou nemluvil.
"Je to kvůli Ámbar?" zeptala jsem se. Podíval se mi do očí, ve kterých se jasně psalo Ano.
"Ale-ale to zvládneme." o krok jsem se k němu přiblížila. "Nenech ji, aby nás rozdělila... prosím." Chtěla jsem ho chytit za ruku, ale odtáhl se.
Díky tmě, snad Matteo neviděl tu slzu, která se mi kutálela po tváři. Přišla jsem o Simóna, nemůžu přijít i o tebe.
"Prosím, Luno, pochop to." řekl nešťastně.
Zakroutila jsem hlavou. "Ne. Když už se mnou nechceš kamarádit, tak mi aspoň řekni proč."
"Bude lepší, když to nebudeš dál řešit." řekl smutně.
"Co? Já to chci řešit, protože o tebe nechci přijít!" zamračila jsem se.
"Už jsi o mě přišla." zašeptal. Co? Co to řekl? Ne. To není pravda.
"Aspoň mi to vysvětli. Řekni mi, co se děje." žadonila jsem.
Povzdechl si. "Nemám ti nic říkat, ale tohle všechno po mně chce Ámbar. A i když jsem myslel, že jí znám, tak nejspíš ne. Nevím, čeho všeho je schopná, Luno. Už tolikrát ti ublížila, nechci aby ti ublížila znovu." řekl.
"A jak mi může ještě víc ublížit, když mi vezme tebe?"

Sebrala jsem všechnu svoji odvahu, udělala jsem ještě krůček k němu, chytla ho za tváře, stoupla si na špičky a políbila. Nevnímala jsem, jak ztuhl. V bříšku jsem cítila hejno motýlků. Matteo mi po par vteřinách polibek oplácel a obmotal svoje ruce kolem mě. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale konečně jsem si uvědomila, co k němu cítím. Nikdy jsem nezažila nic podobného. A pokud ho ztratím, už nebudu celá. Bude mi chybět jeden dílek z puzzlí. A to nechci, chci být s ním.

Po nějaké době, kterou si netroufám odhadnout jsme se od sebe odtáhli, aby jsme nabrali trochu vzduchu do plic.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal." zašeptal se stále zavřenýma očima. Musela jsem se usmát.
Po několika vteřinách znovu promluvil. O krok ustoupil, otevřel oči, které mi zpříma hleděli do očí a řekl "Nejde to, Luno. Nechtěj po mně, abych teď byl s tebou. Věř mi, bude to tak lepší. A čím míň toho víš, tím lépe." a odešel. Ani se neohlédl. A přísahala bych, že jsem viděla jak mu jedna neposedná slza stéká po tváři.... stejně jako mně.

A bylo to. Je pryč. Stejně jako něco ze mě. Proč jsme si to všechno uvědomila tak pozdě? Proč? Chtěla jsem křičet, brečet, někoho uhodit, protože vím, že Mattea jen tak zpátky nezískám. Když jsem chtěla jít za ním, zazvonil mi mobil. Já tu věc nenávidím. Koukla jsem na mobil, kdo mi volá. Máma. No jistěže. Rychle jsem se rozeběhla, ale na opačnou stranu, než šel Matteo. Už jsem ani nezadržovala slzy.

Ahoj 😁 Konečně se Luna s Mattem políbili, ale za hloupých okolností. Je to trochu kratší kapitola, ale aspoň se v ní něco stalo 🎁  A mockrát vám děkuji za přes 200 přečtení! Jste nejlepší 🎉🎉 Napište určitě svůj názor a budu moc rada za vote ❤️❤️