Lutteo- Vše nemožné je možné ✅DOKONČENO✅

4. Kapitola

Už jsem seděla na lavičce a čekala na Mattea. Každou chvíli by měl přijít. Chvíli jsem přemýšlela o tom, co mi dneska chtěl říct, ale z přemýšlení mě vyrušily něčí ruce na svých očí. Matteo už nejspíš dorazil.

"Tak fajn, budu hádat." chtěla jsem ho trošku poškádlit, takže jsem řekla "Je to Jim? Jam? Nina? Gastón?" u toho posledního jsem se musela v hlavě zasmát. Ještě pořád se nic neozvalo, takže jsem už radši řekla "Matteo?"
"Vážně? Jsem až pátý na koho jsi se zeptala?" Sundal ruce z mých oči a přisedl si ke mně "A vážně? Gatón?" 
Musela jsem se zasmát. "Já věděla, že jsi to ty, jen jsem tě chtěla trochu poškádlit."
"Hezký. Jseš vážně kamarádka."  usmál se ironicky. Zazubila jsem se na něj.
"Máš vážně hezký úsměv," řekl Matteo s náhlou vážností.
Začervenala jsem se "Ehm.. tak budeme se teda učit?" zeptala jsem se. Matteo se trochu zasmál, ale kývl.

"Takže....." a začal mi vysvětlovat látku. Celé ty dvě hodiny jsem ho vnímala, poslouchala a sledovala. Potom jsem tedy posledních patnáct minut už nevnímala a jen jsem pozorovala Mattea.

Má vážně krásné oči, to nemohu zapírat. Má je tmavě hnědé a jednoduše bych se v nich ztratila, ale teď nemohu. Rychle jsem odvrátila oči a zadivala se do sešitu, jenže to mi dlouho nevydrželo a opět jsem ho začala skenovat pohledem. Má mírně rozcuchané vlasy od větru. Má modrou košili, na které jsou tři různé modré barvy. Má plné rty.

'Luno! Co ti je?! To nesmíš! Dost. Už ti hrabe z toho učení. Říkala jsem rodičům, že když se budeš moc učit, úplně ti hrábne.'

"Luno! Hej, Luno!" zamával mi rukou před obličejem.
"Promiň, co?" řekla jsem zmateně.
"Posloucháš mě?"  zasmál se Matteo.
"Jo, jo poslouchám. Jen... už se učíme dlouho, nemohli bychom už skončit?" prosila jsem.
"No jo, už se učíme dvě hodiny," koukl na hodinky "Myslím, že už to bude stačit. A pochopila jsi to?"
"Jo, pochopila, jsi vážně dobrý učitel! Já bych to takhle nikdy nevysvětlila." poděkovala jsem.
"Říkal jsem, že jsem nejlepší!" mrkl na mě. "A doufám teda, že dostaneš za jedna maximálně za dva!"
"Jo, neboj se. Zvládnu to. Teď půjdu domu a vyspím se na to." usmála jsem se na něj, ale už jsem chtěla co nejdřív být doma, protože mě najednou jeho přítomnost znervózňovala.
"Fajn. No nic, už budu muset jít domu. I král plochy musí spát." zvedl se a podal mi ruku, abych se mohla zvednout. Chytla jsem jeho ruku, ale najednou jako kdyby mezi námi projel elektrický proud. Myslím, že i on to cítil, protože i on na mě koukal vyjukaně. Rychle jsem ho pustila, dala si věci do tašky a rozloučila jsem se. "Tak ahoj, zítra ve škole. A ještě jednou díky." a utíkala jsem rychle pryč.

'Notak, Luno! Co to děláš? Vždyť Matteo je tvůj kamarád. Nesmíš fantazírovat. Pošuku.' Než jsem se nadála, už jsem stála před vilou. Zastavila jsem se, zhluboka vydechla a vešla jsem vklidu dovnitř. Tašku jsem hodila v kuchyni na stůl a opět šla do ledničky. Lednička je moje nejoblíbenější věc tady v domě.

"Ahoj, zlatíčko," pozdravila mě mamka. "V lednici máš večeři."
"Jo, dobře, děkuji." vytáhla jsem nějaký salát a šla si sednout ke stolu.
"Tak jaké bylo učení?" zeptala se mamka.
"Dobrý, Matteo mi to vážně dobře vysvětlil." odpověděla jsem.
"Tak to jsem ráda, možná mu budeš říkat častěji, aby tě doučoval" usmála se na mě.
Znervozněla jsem. Ani nevím proč. "Jo, no já už půjdu nahoru. Tak dobrou." salát jsem tam nechala a vzala si tašku. Když jsem vycházela schody, potkala jsem Ámbar. A najednou vztek, který zmizel, když jsem byla s Matteem, se vrátil.

"Ahoj, Lunito." falešně se na mě usmála.
"Jo, čau. Hele Ámbar mohla bych si s tebou o něčem promluvit?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě, ale ještě před tím ti chci říct, že budu mít za pár dní narozeniny a zítra přijde Delfi s Jazmínou, aby jsme vymyslely dekorace a jídlo, takže nechci, aby jsi tady byla." tentokrát se neusmála.
"Žádný strach, nebudu tady. Ale hodně by mě zajímalo, proč si Simónovi řekla, že za tvůj rozchod s Matteem mužů já? Že jsem mu něco řekla a on se s tebou hned rozešel?!" řekla jsem skrz zuby.
"Ale no tak, nehraj si na neviňátko. Za náš rozchod můžeš, nedělej, že nevíš proč. Jen jsem to, ale trochu upravila před Simónem. Myslím si, že kdyby jsi měla nějakou možnost, aby se semnou Matteo rozešel, udelala by jsi to!" řekla rozčíleně.
"Cože? To není pravda! Já jsem se mezi vás nepletla!"
"Ale ano, pletla. Viděla jsem vás tolikrát na chodbě, jak se na sebe díváte, jak se na sebe usmíváte. Mně na Matteovi už tolik, jako před tím, nezáleží, takže si nemysli, že je to nějaká žarlivá scéna. Ale víš, co, Luno? Mrzí mě to, co jsem řekla Simónovi, ale pro příště se nemotej okolo Mattea. On si uvědomí, co ztratil. Ještě jsem s ním neskončila." opět se falešně usmála a odešla.

Zatím nejdelší kapitola 😁 Doufám, že se líbilo a budu ráda za každý VOTE nebo Komentář ❤️🤘