Úplněk v Nás {Moon in Us}

1. Uteč!

Přikrčila jsem se k zemi, aby mě ta srnka nezahlédla ani koutkem oka. „Hej!" potichu odfrkl Ico. „Půjdu z boku!" pohodil hlavou. Komunikace mezi námi byla velmi potichá. Cítila jsem se profesionálně...
Kývla jsem na něj aby viděl že s tím souhlasím. ,Tuhle musíme už ulovit!' pomyslela jsem si...
Najednou se ozvalo křupnutí větvičky. Laňka jen napřímila krk, zvedla hlavu a v mžiku zmizela mezi stromy.
Myslela jsem, že doslova zabiju toho, kdo to způsobil. Vždyť nám už dneska utekla třetí laňka! Proměnila jsem se do lidského těla a šla jsem na místo, kde ještě před chvílí stála pěkná laňka. Tam už stál Icarus (Ico) a zlostně ještě ve vlčí podobě vrčel: „Kdo to k sakru zvoral tentokrát?!" podívala jsem se po své smečce a k mému překvapení se překvapeně tvářila celá smečka. „To nebyl nikdo z nás." řekla jsem to tak aby si to mohl každý domyslet... „Kdo teda Theo?" zeptala se Star. Očividně si to prostě domyslet nemohla... „Kdybych to věděla, tak to řeknu!" odsekla jsem. Skrčila se tak, aby se při pohledu na mě dívala nahoru. Byla tu nová. Nevěděla, že to je ten nejsnazší způsob jak mě naštvat. I přesto jsem naštvaně udělala asi dva nebo tři kroky k ní a ačkoliv byla ještě ve vlčí podobě, byla jsem ochotná vybuchnout a jednu jí vrazit. Jo, jsem hodně vznětlivá povaha, jelikož jsem vlkodlak, ale sotva jsem se stačila nadechnout abych měla dost okysličenou krev na to abych vůbec něco udělala, ozvalo se to prasknutí větvičky znovu. „Co to bylo?" Jennie to očividně chtěla buď zachránit nebo to myslela vážně. Všichni okamžitě otočili hlavu k místu, kde se ozvalo křupnutí. Naslouchala jsem a doslova jsem to místo hypnotizovala. „ ... támhle jsou..." ozvalo se z toho keře a byl to určitě hlas člověka... V tu chvíli mi to bylo jasné... „Lovci!!!" hystericky zakřičela Jennie na celý les.. Všichni se rozběhli pryč. Během sekundy jsem se proměnila na vlka a okamžitě jsem dohnala ostatní... Cítila jsem každý sval, i tu nejtenčí šlachu mého vlčího těla.. Každou žilku... Jen jsem doufala, že se zachrání celá má smečka. Všichni běželi zhruba na stejné úrovni, ale Star se začínala opožďovat. Slyšela jsem hučivé zvuky motorek Lovců vlkodlaků a věděla jsem, že je Star musela slyšet o mnoho hlasitěji. Malinko jsem zpomalila tak, abych byla na podobné úrovni, jako ona. „Proměň se na člověka!
Pomůžu ti!" Musela ke mně mít absolutní důvěru. Ani jsem nečekala, že mě poslechne. Odrazila se a skočila mi na záda.. Když letěla vzduchem, vše se zdálo jako zpomalené.. Vyměřovala jsem si vzdálenost, kam dopadne, modlila jsem se, aby se vše povedlo... Jestli se ve vzduchu stihne proměnit na člověka... Jako vlka bych ji neunesla.
V hlavě mi znělo jen slovo prosím!

„Ááááúúú" vyjekla jsem když na mě dopadl vlk. Klesla pod jeho váhou. Ozvalo se velice hlasité křupnutí. Svalila jsem se. „Jáúú! Sakra!!" byla jsem odhodlaná běžet dál abych si zachránila život. Když jsem se ale zapřela o přední tlapku projela mnou obrovská ostrá bolest. „Kruci!! Nemůžu běžet!!" nedokázala jsem s tou tlapkou ani pohnout... Lovci se blížili. Ne!!
To ne!!!

A najednou ostré bodnutí a byla tma...

Nejspíš bude další kapitola, tak se těšte a DĚKUJU ZA PŘEČTENÍ ❤️