15. Tajemství

72 11 7
                                    

Na obrázku je Alfa ve vlčí podobě.
(Klikněte)

V tu chvíli mi došlo, co jsem to provedla. Ne! To jsem nechtěla! Rozběhla jsem se za Nickem zpátky k jezírku, ale nebyl tam!
Ne ne ne ne ne ne ne! To ne! Fajn... Nádech... Výdech... Nějak to vymyslím... Musím ho varovat! Proměnila jsem se do vlčí podoby a sklonila hlavu k zemi. Tohle už jsem docela dlouho nedělala... Z hluboka jsem se nadechla a pocítila tak všechny pachy okolo: strom, jezero, strom, mech, keř, strom, krev - KREV! Nickova krev! Rozběhla jsem se kupředu jako vítr. Honem! Stopa mě vedla jako by na mě volala: ‚Rychle! Běž!'...

Zabrzdila jsem až před vchodem do jezkyně, ve které jsme se vlastně shledali s Jennie.
„Nicku? Nicku jsi tu?" zavolala jsem do jezkyně. Odpověděla mi jen ozvěna, která se ke mně vrátila asi třikrát. Udělala jsem nervózně pár kroků dovnitř a zkusila zavolat ještě jednou.. Zase bez odpovědi... Vešla jsem hlouběji do jezkyně.
Nicku!" rozběhla jsem se k němu... Stál tam bez emocí. Bez pohybu. Bez citů.
Po chvíli jsem zabrzdila... Bylo na něm už od začátku vidět, že se nerad objímá.
Celkově nikdy neprojevil žádnou emoci ani cit, radost, smutek... Nic.
„Alfa ti chce něco strašného udělat!" pokračovala jsem, ačkoliv jsem mu neviděla do obličeje.
„Neví kde jsem." odpověděl chladně.
„Ví to! Najde si tě... Já mu to řekla.."
„Cos mu řekla?" stále se neotočil. Díval se do prázdna, jako bych tam nebyla.
„Že... To je jedno! Hlavně musíš být připraven!"
„Cos mu řekla?!" zvýšil intonaci hlasu.
„Že tě má..."
„Jasně." odmlčel se, když mě přerušil.
„Promiň mi to! Nicku!"
Přeperu ho, když budu chtít." přerušil mě.
Najednou mi došlo, že Nickovi se rány stále nehojily. Jakto? Vlkodlakům se rány hojí během několika hodin... U něj uplynuly asi dva dny a stále nic...
„Jak roztomilé." přerušil ticho Alfa. Nick se otočil.
„Nejdřív zabiju toho parchanta má milá, potom možná i tebe ty hnusko." promluvil na mě. Vycenila jsem na něj zuby, ale to už mě Nick odstrčil, což bylo docela hrubé, jelikož jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem.
Až teď jsem si všimla, že Alfa má nůž a Nick jen holé ruce! To ne!
Přesto šel Nick suverénně vpřed. Než se Alfa stihl rozpřáhnout, aby bodl dýkou, Nick mu takovou vrazil, že mu vykloubil čelist! Alfa pustil nůž a chytil se za ni, zatímco Nick stál, jakoby se nic nestalo a díval se pohrdavě na něj.
Nick se otočil a šel směrem zpátky. Otočil se k Alfovi zády čehož Alfa využil popadl dýku ale Nick se otočil a vrhl se po něm Alfa ho přetočil na záda a tlačil ruku do něj ikdyž mu ji držel Nick. Po chvíli se otočili a Nick mu vyrazil z ruky dýku takže to byl rovný souboj. Ve chvíli kdy Nick soustavně mlátil Alfu do ksichtu až mu tekla krev z nosu, mu Alfa podlomil ruku na které měl Nick váhu a spadl. Alfa sáhl po dýce a napřáhl se.. Skočila jsem po něm vyrvala mu dýku z ruky chytla jsem ho pod krkem a tlačila aby nemohl dýchat.

Pustila jsem ho. Nick vypadal jako by se vůbec nic nestalo...
Nechali jsme ho tam. Šli jsme zpátky do doupěte. Bylo až nepříjemné ticho, což mě rozčilovalo.
Takže ty teď jako chodíš s Kiarou?" řekla jsem trochu žárlivě.
Proč bych s ní měl chodit?"
„Slyšela jsem vás... Jak ti Kiara řekla, že se do tebe zamilovala..."
„No a?"
„A jak jsi jí řekl, že ji máš taky rád." Hlas se mi chvěl, když jsem mluvila. Asi to bylo poznat.
„To jsem neřekl."
„Ale jo!"
„Tak o tom nevím."
„Copak ty ji nemiluješ?"
Neřekl nic.
Halo?"
Mlčel, a to mě dost rozčilovalo.
Proč mi nedokážeš odpovědět?!"
„Protože nemám, co bych k tomu řekl."
Aha jasně...
„Ano, nebo ne. To je to tak těžké?!"
„Jaká byla otázka?"
„Achjo.. Jestli jí miluješ?"
„Koho jako?"
„Ty mě vůbec nevnímáš! Copak nemáš alespoň trochu emocí?!" Tohle se mi nepovedlo. Určitě má důvod, proč není schopen cítit. Možná něco z dětství? Nevím... Těžko říct...
Odmlčel se. Nic mi neřekl. Jen jsme šli a on se díval provinile do země.
Promiň.. Já jsem to moc prožívala..."
„Dobrý.." Ale ne že by řekl trochu něco více empatického... To je furt jen: Jo. Dobrý. Fajn. Hm. Možná. Nevím... Proč se nedokáže normálně bavit?
Tvé rány."
„Co s nima?"
„Nehojí se jak by měly... Teď by měly být už zahojené."
Nic mi neřekl... Zase bylo trapné ticho a já jsem si uvědomila, že bych se ho měla narovinu zeptat...
Nicku..." zastavila jsem.
Hm?"
„Vím, že mi něco tajíš.. Něco moc důležitého.. Jsme přátelé ne? Ti by si měli říkat všechno..."
„Nevím o čem to mluvíš."
„Kdo je ten člověk, se kterým se v noci scházíš? Proč se ti nehojí rány? Proč jsi tak dobrý v boji? Proč nedokážeš projevit emoce? Proč?!"
Čekala jsem na odpověď, ale nedostalo se mi. Znovu se rozešel a já šla potupně s ním.
Proč mi to neřekneš?"
„Protože nemám slov." zase nasadil svůj kamenný výraz. Čím jsem si zasloužila, že se ke mně takhle chová?!
„Nicku... já to myslím vážně..."
„Hm."
Zatáhla jsem ho za rukáv a posadila ho na plochý kámen. Sedla jsem si vedle něj.
Můžeš mi říct všechno.. Využij toho!" povzbudila jsem ho, následkem čehož začal koktat..
No.. Víš... Já.. Ehm..Ehm.. Nejsem..."
Zastavil se. Nic jsem neřekla, abych ho neznervóznila ještě víc.
Nejsem vlkodlak..."

Je tu další kapitola... Docela jsem do ní vložila celé své srdíčko XD.
Tak snad se líbí a děkuji za přečtení ❤️...

Úplněk v Nás {Moon in Us}Where stories live. Discover now