Úplněk v Nás {Moon in Us}

13. Zlomenina srdce

Na obrázku je Kiara v lidské podobě.

Šla jsem si pročistit hlavu menší procházkou po okolí. Na louce jsem si lehla na trávu a dívala se na oblohu. Přemýšlela jsem o svém rozhodnutí... Jak to vyřeším? Mohli bychom třeba utéct... Jak bychom ale přežili sami? To by nešlo. Nick mě zpozoroval a šel za mnou.
„Co se ti stalo?"
„Ale nic."
„Řekni mi to..."
„Není to tvoje starost!"
Na to mi nic neřekl. Jen se zase zahleděl do země. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy se mi nepodíval do očí. Nikdy...
Asi nechápe, že když chci aby nechal toho naléhání, chci, aby naléhal ještě víc.
Možná bych mu to i...
Neřekla bych mu to. Nevím jestli by to Alfovi nešlo proti srsti.
Nick se posadil na pařez o kousek dál. Nemohla jsem se soustředit na přemýšlení, když tu byl on.
Zvedla jsem se a prošla kolem něj.
Sedla jsem si o asi dvacet metrů dál na kámen porostlý mechem.
Nick mě zkopíroval. Utrhl si dlouhé stéblo trávy, zaujatě ho škubal a oxidoval okolo mě.
„Krása!" ozvalo se z lesa.
Oba jsme se otočili a podívali se tam.
Liam tam stál a ironicky dojatě se opíral o strom.
„Ale teď tě někdo potřebuje víc, než tahle."
Asi nevěděl jak mě má nazvat... Nick si očividně nebyl jistý, jestli mluví na něj.
„Ano. Mluvím na tebe ty introvertní sobče." řekl a ironicky zatleskal rukama. Nick nic neřekl, aniž by se rozloučil... Prostě beze slova odešel.
Tohle jsem si nemohla odpustit. Fakt jsem si to nemohla nechat ujít!
Sledovala jsem je až k našemu lovišti, kde na Nicka čekala Kiara.
Co po něm chce?
Liam na příkaz Kiary odešel, zanechal jim tak zdánlivé soukromí. Jelikož se taky schoval za strom... Asi to chtěl vidět no...
„Nicku..." oslovila ho Kiara.
„Ano?" zareagoval jako vždy bez jediného kousku citu.
„Zamilovala jsem se."
Co?! To si... Ne!
Můj zděšený nádech byl slyšet, takže se Kiara podívala po lese. Byla jsem skvěle schovaná za stromem, takže mě naštěstí neviděla.
Podívala jsem se na Nicka, který vyděšeně stál jako přikovaný, nevěřícně koukajíc.
„Ehmehm..." odkašlal si.
Kiara se na něj pořád dívala jako na druhého boha.
„Já taky..."
Na tohle jsem se nemohla dívat! Vyběhla jsem zpoza stromu a běžela jsem pryč. Nebrečela jsem. Jen mi tekly slzy po tváři. Nevydala jsem ani hlásku.
Proč mi to udělal?!! Proč?!!
Alespoň mám jednodušší volbu! Mé rozhodnutí bylo už jisté! Běžela jsem, nevěděla kam. Mušky mi bzučely kolem hlavy, odháněla jsem je svými vlasy.
Proměnila jsem se na vlka a běžela dál. Byly ve mě mé silné emoce daleko silnější než kdy jindy. Myslela jsem si, že snad vybuchnu! Zastavila jsem se, vyhoupla se na menší skalku a mohutně zavyla. Vyla jsem dlouho. Vyla jsem o pomoc. Volala do neznáma. Dlouho. Po mém smutném vytí mi bylo jasné, co musím udělat. Hluboce jsem zavrčela a vrhla jsem se ze skály dolů. Dopadla jsem na všechny čtyři a pád jsem zbrzdila pružnými svaly. Prohnula se mi záda, což mi umožnilo okamžité rozběhnutí. Vím proč a kam jsem běžela... Vím to...

Po delší době další kapitola, tak snad se líbí a děkuji za přečtení ❤️