18. Na cizím území

54 9 14
                                    

Na obrázku je Nickův otec. (#fuj XD)

Nohy mi utíkaly pod nohama... Nemohla jsem přestat běžet...
Jako by země byla rychlejší než já!
Při pocitu že za mnou běží Lovci jsem nemohla přestat běžet...
Střídala jsem nohy... Prudce jsem dýchala jako bych měla běžet nejmíň další kilometr! Bylo mi to jedno.. Kilometr nebo deset metrů, pokud jde o  Lovce, utíkám co nejrychleji..

Jsem tu sama. Nikde poblíž není jiný vlk.. Jen já. Běžím lesem, kde se temně rozkládá večerní mlha u země.. Neohlížela jsem se.. Bála jsem se co bych viděla... Někdy jsem to ale risknout musela! Teď nebo nikdy.. Podívala jsem se za sebe..

Nikoho jsem neviděla... Nikdo za mnou neběžel... Zpomalila jsem, připravena okamžitě vyběhnout, pokud by se třeba někdo schovával za stromem, jsem zastavila... Prudce jsem se otáčela, abych nebyla k žádnému místu dlouho zády.. Uslyšela jsem kroky v listí.
Někdo tu je! Zavolala bych ‚Halo?‘, ale raději jsem se rozhodla na sebe neupozorňovat. Byla jsem otočená k tomu místu připravená zaútočit nebo utéct.. Byl blízko.. Stála jsem jako přikovaná... Cítila ho má vlčice i já.. Čichem i citem...

Jen co se ukázal vrhla jsem se po něm jako lev po své kořisti a začala jsem ho škrtit! Vypadal že to nečekal, ale já se nedala obalamutit jeho hrou! Loktem jsem si ho připlácla k zemi a držela všechnou silou, kterou jsem ještě v rukách měla!

Chvíli jsem ho takhle škrtila, než se z jeho hrdélka ozvalo:
Chc -.... mě... za..bít....?!“
V tu chvíli mi došlo, kdo to je!
Promiň Ico! Já.. Nevěděla jsem že..“
„V pohodě. Jen jsem se lekl.“ podrbal se na zátylku a usmál se, když se vyplazil po stromě na nohy..
„Honil tě někdo?“ zeptala jsem se.
„Ne, ale smečka se mi zdá tak trochu rozptýlená po celém lese... Nick je v háji a my asi taky..“ konstatoval situaci..
No to teda..“ dodala jsem k jeho analýze...
„Co budeme dělat?“
Co asi.. Budeme stavět hrady z písku, protože hora plave po stromě a zvrací bublinky...
Achjo...
„Půjdeme najít někoho dalšího, pokud možno ne Lovce..“
„Fajn.“
Chvíli jsme šli, ale pak jsem ucítila prudký náraz Icarova těla do mého. Škobrtla jsem a než jsem se stihla vyrovnat, Icarus se začal tvářit velice důležitě, jakoby o žádném strčení nikdy ani neslyšel. To mu nedaruju! Vrhla jsem se po něm a dala jsem mu svým bokem takovou perdu do toho jeho, že zmizel v křoví.
„No co! Slabčák!“ zasmála jsem se a pomohla mu na nohy.
Dámy a pánové, po pravé straně můžete zpozorovat Theu, která si právě navyšuje ego tím že -“ nestihl to doříct, protože jsem ho strčila znovu do toho křoví.
Historie se opakuje?“ zařehnil se svému pádu, ale tentokrát si teda na nohy pomůže sám!
Když se konečně dostal na nohy, pokračovali jsme v cestě bez cíle...

Super cesta...
Cíl je asi tak hmotnej, jako Liamův mozek a já se začínám nudit.
Bylo celkem ticho.. Ico dnes asi nechal hlasivky v noře. Obyčejně mě v těchto depresivních situacích rozesmívá, abych se ne..tento... Abych nebyla nervózní. Ale dnes ne. Asi je sám dost vystresovaný..
Stromy kolem byli všichni stejní... Zelení a hnědí... Nebe bylo najednou černé, ale Ico pořád šel a šel, a já si netroufla ho vytrhávat z rytmu chůze.
Z ničeho nic jsem ale ucítila pach... Pronikavý, pižmový, měkký pach...
Cítíš to taky?“
„Jo...“ zašklebil se na mě.
Nepůjdeme tam?“ pozvedla jsem jeden koutek do pokřiveného úsměvu.
„Já nevím...“
To je snad poprvé, co by se Ico dobrovolně vzdával nějaké srandy! Sakra co mu dneska je?!
Stejně nemáme kde spát ne? Třeba nám tam dají nějaký -“
„Ne to teda nedají!“ skočil mi do řeči. „Snad nebudeme spát s upírama v posteli!“
„Ne to ne, ale -“
„No tak vidíš!“
Co mu dneska sakra je?! Vždycky byl tak fajn a nebál se žádné výzvy a dneska?! Co s ním je?!

Já na to kašlu!
Odešla jsem směrem, kterým pach zesiloval.
Kam jdeš?“
Neodpověděla jsem mu. Měla jsem v úmyslu hrát si na Nicka, dokud ho nepřiměju jít se mnou.
Hej! Počkej! Nechoď tam!“
Kašlu! Nevím kdo se ti usadil v hlavě, ale je mi v exkrementu!
Tak aspoň na mě počkej!“ rozběhl se za mnou. Já to věděla! Je to pravej kámoš!

Pach začal zesilovat.. Jsme blízko! Oba dva jsme se ve stejnou chvíli zastavili. Nějak jsme instinktivně nemohli dál! Byla tam hranice Upířího území. Ico polkl na prázdno a já jsem se na něj podívala. Když se on podíval na mě vykročili jsme vpřed.

Sotva jsme se stihli dotknout špičkou prstů země, objevila se snad stohlavá armáda těch slizounů, přičemž všichni byli ve stejných uniformách.
Teď je hlavní nedat najevo strach! Oni to totiž poznají!
„Co tu chcete?!!“ zakřičel jeden z nich.
Nadechla jsem se, otevřela pusu že něco řeknu tak, abych nic nezvorala, ale:
Jdeme s prosbou za králem!“ pozvedl svůj hlas Ico místo mě.
Zaveďte je ke králi!“ řekl ten muž ve stejné uniformě jako všichni ostatní, až na malý železný obrázek na pravé straně jeho hrudi. „Tam se teprve rozhodneme, jestli je zabít!“

Je tu další kapča tak snad se líbila a děkuju za přečtení ❤️...

Úplněk v Nás {Moon in Us}Where stories live. Discover now