Úplněk v Nás {Moon in Us}

14. Vztek

Na obrázku je Kiara ve vlčí podobě.

Eta = člen smečky, který vykládá vůli boha, léčí, provádí rituály, je hodnotným členem hned pod Alfou...

Při běhu jsem stále vrčela. Kličkovala jsem mezi stromy. Smutek se na vztek změnil poměrně rychle...
Přeskočila jsem potůček a ostře vytočila zatáčku okolo stromu. Ucítila jsem pachy všech členů smečky, když jsem doběhla do doupěte. Ani jsem nebyla udýchaná!
„Alfo! Alfo!" běhala jsem po doupěti jako zděšená.
„Teď tu není. Šel na lov." Otočila jsem se a spatřila Nickův ksicht. Okamžitě jsem se proměnila do lidské podoby a šla mu pěkně naproti.
„Co si myslíš že děláš?!!" zakřičela jsem tak, aby to slyšela celá smečka. Všichni se taky otočili.
„Ale já..." Nick se z toho očividně pokoušel vyvléct..
„Sklapni ty děvkaři!!" zařvala jsem na něj a vší silou jsem do těch jeho širokých namachrovaných ramen strčila! Couvl, jakobych byla jen nějakej malej ratlík.
„Už tě nikdy nechci vidět ty parchante!!!" křičela jsem na něj, ačkoliv vypadal jako by mě chtěl ještě víc rozčílit...
„Theo uklidni se." jeho hlas mě ještě víc rozčiloval. Moje periferní vidění se mi zatemnilo, hlava mi jen hučela ‚Zab ho! zab ho!' Neslyšela jsem nic jiného!
„Zhebni ty hajzle!!!" zaječela jsem a skočila po něm. Trhala jsem mu končetiny celé tělo chytla jsem mu část těla a třepala hlavou abych ho co nejvíc roztrhala! Převalil mě na záda a někdo další mě chytil.
Zařvala jsem. Vzteky jsem nemohla mluvit. Všechno okolo mě vypadalo rozmazaně jen Nick ne.
„Chcípni!!!!!" Můj křik se měnil ve strašný řev. Chtěla jsem ho zabít!!!
Oči mě pálili všechny kosti a svaly mě bolely dásně mě svědily!
„V klidu Theo! Theo! Uklidni se!" Hlasy ostatních působily matně. Řvala jsem ať mě pustí ale nepomáhalo klapala jsem zuby naprázdno. Najednou mě Nick chytl za rameno rozpřáhl se....
A pak byla tma.

Pocítila jsem chlad na své tváři. Studená voda mi vtekla do nosu a já si musela odfrknout, abych ji dostala ven.
„Žije?"
„Jasně že žije. Vždyť dýchá."
Slyšela jsem okolo hlasy ostatních, jak si něco šuškají. Nic jsem si nepamatovala.
Najednou mi někdo vylil něco na hlavu. Zakašlala jsem a musela se pokusit se posadit, abych mohla vůbec dýchat. Někdo mě podepřel. Vztávalo se mi lépe. Otevřela jsem oči a viděla, jak se nade mnou všichni sklání. Byli jsme u řeky. Poznala jsem Etu, Jennie, Ziru, Ica, ... Liam se posměšně usmíval. Neřešila jsem ho.
„Theo?" oslovil mě někdo, když jsem si konečně sedla.
„Hm...?" přivřela jsem oči aby mě nepálilo do očí slunce, když jsem pozvedla hlavu. Hledala jsem, na koho se mám dívat.
„Co si doopravdy zač?" řekla Zira.
„Jak to myslíš?" odpoveděla jsem na otázku otázkou.
Zira se jen koukla na Ica a ten jen pokrčil rameny.
„Co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli trapného ticha.
„Proměnila jses..."
„A co?" přerušila jsem Etu.
„Ale ne na vlka..."
„Na co teda?"
„Theo, víš... Na hybrida."
„Cože?!" vyvalila jsem oči. To jsem se proměnila na toho vlkočlověka?!
„Ale... Jak?!"
„Nevíme." Super. To je fakt super.
„Chtěla jsi zabít Nicka." prohlásil Ico.
„Teď je u jezera a chladí si rány, když..." Ico mluvil, ale já ho neposlouchala. Snažila jsem si vybavit, co se to tam stalo...
Když se Ico dost vyblábolil, pokusila jsem se vstát. Opět mi někdo pomohl na nohy. Necítila jsem je.
„Ah." hekla jsem. Konečně jsem stála.
Rozešla jsem se kupředu. Nohy se mi pořád trochu klepaly, ale já jsem se je přesto snažila ovládat. Došla jsem až k jezeru, kde Nick ležel na zádech a na čele si držel mokrou mikinu. Měl zavřené oči, takže jsem si mohla nepozorovaně sednout vedle něj.
„Nicku?"
„Co je?" odpověděl stroze. Teď jsem si všimla, jak má celé tělo potrhané do krve hlubokými ránami.
„Nechtěla jsem."
„Nechtělas mě zabít?" zvýšil malinko hlas.
„Nevěděla jsem... To."
„Hm." odfrkl si. Najednou mi došlo, že to on by se měl omlouvat mě.
„Proč se ti vlastně omlouvám? Za všechno můžeš ty! Je to tvá vina!"
„Nic jsem ti neudělal." Ani se neobtěžoval se posadit.
„Ne?!"
„Ne."
„Víš co?..... Tak já tobě taky ne." zvedla jsem se a odešla. Až teď se vyšvihl do sedu. Nic ale neřekl, jen se díval, jak odcházím. Šla jsem za Alfou.

„Alfo?" oslovila jsem ho, když jsem ho našla.
„Jak ses rozhodla?"
„Tvá družka nebudu. S Nickem mi je jedno co bude." řekla jsem chladně.
„Jak myslíš." zakabonil se. Ačkoliv mi má vlčice v duši křičela, ať to odvolám, já se snažila být neobměkčitelná jako kámen.
„Naložím s ním po svém..."