VIZE

8.díl

Nacházím se na obrovské, kvítím rozkvetlé louce. Sedím pod osamělým obrovským dubem, jehož tlusté, dlouhé větve jsou zohýbány do všelijakých tvarů. Přes mezery mezi listy cítím zlaté paprsky letního slunce. Vůně květin prostupuje celou loukou a letní vánek ji každou chvíli rozdmýchává na různá místa. Louka, jakoby byla živá, všude byl cítit život, tento pocit k tomu podtrhávají včelky a čmeláci  bzučící v květinách, myšky, které se čas od času mihají mezi chocholkami měkké trávy a ptáci zpívající na nebi nebo v koruně zvláštního dubu.
    Ohromená a dumající se kochám krásou přírody. Natáhnu se, abych si utrhla zpod velkého kamene růžový hrachor horský, když si všimnu, co mám na sobě. Pomněnkově modré šaty s vyšívanými vzory lučního kvítí byly tak příjemné, že bych si jich snad vůbec nevšimla, nebýt sukně, o kterou jsem zavadila prsty. V hlavě se mi zničeho nic vyrojí šťastná vzpomínka zalitá sluncem.
    Byla jsem na té samé louce, běhala jsem, trahala kětiny a smála se, pak záblesk a viděla jsem další kousek vzpomínky, jeho ležícího vedle mě. Toho povědomého a zároveň neznámého kudrnatého kluka, který mi zrovna něco říkal: ,,Myslíš, že na nás něco čeká?  Myslím po tomto životě. Jestli existuje nebe nebo posmrtný život, který by byl svobodný.", řekl zamyšleně a poté na mě upřel pohled a dodal:,,Místo, kde bychom se znovu setkali a už nikdy se neodloučili." Zablesk na další vzpomínku, znovu na oné louce při západu slunce. Leželi jsme spolu pod tenkou přikrývkou, objímal mě kolem ramen rukou a já se k němu tiskla. Nahnul se ke mně a políbil mě.
,,Navěky.", zašeptala jsem mu tiše do rtů a on to zopakoval. Záblesk, byla v nějakém domku a otec na mě rozzuřeně křičel: ,,Co jsi si myslela?! Že se to nedozvím?! Že se z toho nějak vymotáš?! Že se za Willa nakonec neprovdáš?! To asi těžko! Všechno je domluvené a ty to víš!"
,,Ale já se za něj nechci provdat! Mám své srdce a to miluje někoho jiného!", zakřikčeka jsem na něj nešťastně v odpověď.
,,A já a tvoje matka máme svou čest a nenecháme si ji od tebe pošpinit!", odvětil mi do ruda rozpálený otec.
,,Nenávidím tě!",zakřičela jsem mu v odpověď a vyběhla z domu do deště.
,,Jestli běžíš za ním, tak už tohle není tvůj domov. Už se sem nevracej!", vykřikl otec, opřel se o zárubeň dveří, aby se nezhroutil a pozoroval mě s přibívajícím, nešťastným uvědoměním, jak mizím v dešti. Další záblesk, čekala jsem v lijáku nervózně na louce a usedavě plakala. Po chvíli ke mě ustaraně přiběhl ten kluk s kudrnatými vlasy. ,,Musíme odsud zmizet! Hned teď!", vyhrkla jsem ze sebe.
,,Em, uklidni se. Co se děje?", zeptal se vytřeštěně.
,,Přišlo se na nás! Křičeli jsem na sebe a otec nakonec řekl, ať už se nevracím, protože už tady nemám domov!",rozplakala jsem se ještě více.
,,Em, uklidni se. Něco vymyslíme.",utěšoval mě a hladil po vlasech. Po dlouhém tichu přerušovaném jen mým štkáním řekl: ,,Dobře, odjedeme ještě dnes, ale teď se půjdu naposledy rozloučit s babičkou, srdce by ji puklo žalem, kdybych se bez jediného slůvka vypařil. Bude to jen chvilka, ty tady na mne mezitím počkáš ano?"
Další záblesk, byl pochmurný,šedivý den a já stála na naší louce. Stála jsem tam několik hodin a strhaně koukala na velký kámen, který stál vedle urostlého dubu od nepaměti, ale tentokrát to nebyl pouhý starý kámen. Byl připomínkou něčeho a někoho. Připomínkou šťastných, slunných, zamilovaných dnů a připomínkou osoby, která svým dobrým chováním nespravedlivě zaplatila smrtí. Do kamene byly čerstvě vyryté písmena utvářejřcí jméno. ,,Navždy.",zašeptám naposledy se slzami v očích, vzhlédnu na nebe ,z očí mi tečou nezastavitelné potůčky slz, a smutně se usměju. Položím věneček z lučního kvítí na kámen a pak se obraz rozplyne.

Jsem opět na sluncem zalité louce plné kvítí. Zmateně se rozhlédnu a mé oči spočinou na velkém kameni. Jsem si jistá, že je to Ten kámen. Památka připomínající slunné dny a šťasnou, zamilovanou osobu. Stoupnu si a dojdu blíže ke kameni. K místu odpočinku osoby, která umřela neprávem a příliš mladá. Stojím u připomínky Samuele Lighwooda.