VIZE

10.díl

Na oběd máme fazole s chlebem, a tak svůj tác s jídlem raději hned odnáším. Do hodiny angličtiny mi zbývá zhruba půl hodina. Rozhodnu se ho strávit v knihovně, abych si dodělala úkoly na zítra. Cestou se ještě stavím na toaletu. Zrovna se zavírám do kabinky, když někdo rozrazím dveře na dámy a já uslyším dva hlasy. Protože si povídají o kadeřnictví a oblíbených odstínech vlasů, nevěnuju jim přílišnou pozornost. Chystám se spláchnout, ale najednou mi dochází, že se baví i o mně. Nakloním se blíže ke dveřím kabinky, abych si to ověřila a pozorně naslouchám rozhovoru mezi dívkami.
,,Ta nová, jak že se jmenuje?", říká první hlas a po krátké odmlce pokračuje: ,,No, prostě ta co má toho hezkého bratra, tak ta má krásné vlasy."
,,Myslíš Collinsovou? Jako vážně? Vždyť nosí stoprocentně příčesky a ty vlasy si točí každé ráno kulmou",odpovídá druhý hlas  otráveně a pak ještě pokračuje:,,A navíc je úplně blbá, třeba v matice, takže i kdyby měla od přírody takové vlasy, tak by ji její inteligence stejně kazila na kráse. "
,, Vůbec ji neznám, takže nemám z čeho soudit, ale nepůsobí na mě zrovna nějakým špatným dojmem. Připadá mi trochu zakřiknutá a s tou matikou máš u ní asi pravdu, ale nepříjde mi vyloženě blbá.",promlouvá první hlas.
,,To myslíš vážně?", zeptá se nabrušeně druhý hlas a pokračuje: ,,A nevšimla jsi si třeba toho, jak podlézá a snaží se dostat do naší party, aby byla taky oblíbená? Tohle ti blbé nepříjde?"
Chvilku je ticho, aby mohl první hlas odpovědět a já si mezitím uvědomuju, kdo jsou tyto dvě osoby, Christina a Patricia. Z myšlenek mě vytrhne Patriciin ironický hlas:,, Ty jsi ji dneska neviděla, jak přišla do školy s Willem a snažila se u toho tvářit jako hotový andílek?"
,,Bože, Patri. Vždyť se spolu jenom bavili. A navíc od sebe ti dva bydlí jen pár bloků, takže se mohli po cestě potkat.", odpovídá Chris se stopu úsměvu v hlase.
,,Will chodí vždycky kolem kavárny ne kolem Sherry ulice, kde ta Collinsova bydlí a pochybuju, že by si Will zacházel o takový kus dál, když může jít rovnou.",vyštěkne Patricia ironicky.
,,Dobře, dobře, nechci se hádat, je to tvůj názor.",vzdáva se Chris, ale ještě si do kamarádky dloubne:,, Hmm, a nejsi náhodou naštvaná, protože žárlíš?"
,,To si myslíš?! Ne! Ať se baví s kým chce, ale Collinsová mi připadá, jako vtěrka a nechci, aby nakonec patřila do naší party.", vysvětluje pobouřeně.
    Už od poloviny jejich rozhovoru o mně mám co dělat, abych se udržela a nevyběhla uraženě z kabinky. Opravdu nechápu, proč si o mně něco takového myslí, vždyť mě ani nezná! A proč Patricii tak moc štve, že jsem se s Willem bavila? Ne - už vím proč, ona je do něj zamilovaná. Paráda, to mi tak chybělo. Takže teďka už se s ním nikdy nebudu moct bavit, protože by to hned vyvolalo rozruch. Do reality mě vrátí až zabouchnutí dveří na dámy. Pro jistotu stojím ještě chvíli a poslouchám, nic však neslyším. Vyjdu z kabinky a umyju si ruce. Chystám se odejít, jenže si všimnu, že na umyvadle vedle něco leží. Mobil. Vezmu mobil do ruky a na tapetě se objeví selfie Patricii s Willem a hromadou další hráčů z našeho školního týmu. Rozhlédnu se kolem sebe, mám ten mobil vrátit majitelce nebo se tady pro něj sama vrátí? Když ho tady nechám, možná no někdo ukradne. Zatnu zuby, dám si mobil do boční kapsy mé tašky a vyjdu ze záchodů.
    Na chodbě nikdo není. Přemýšlím, kam by mohly ty dvě jít. Dneska s nimi mám vlastně hodinu angličtiny, do které zbývá patnáct minut. Návštěvu knihovny už nestihnu, škoda, docela mě zajímalo, jestli by jsem zase neměla nějakou "vizi", jak jsem se to rozhodla nazývat.
    Přicházím do třídy, která je skoro prázdná a Patricia tady ještě není. Ve třídě je však Will. Pokouším se na něj nedívat a tvářím se neutrálně. Dojdu na své obvyklé místo. Sundám si batoh a vybaluji z něj věci na stůl.
,,Mě ani nepozdravíš?", ozve se těsně za mnou hlas. Vylekaně nadskočím, protože jsem nic takového nečekala a upouštím vešketré věci na zem, kde se rozprsknou do všech světových stran. Otáčím se, jen patnáct centimetrů ode mne stojí Will. Jeho blízkost mě zaskočí ještě víc a ja se nezmůžu na žádné slovo, jen se na něj dívám postupně se začínam mračit.
To ho rozesměje více než má prvotní reakce. ,,Se mě bojíš? To vypadám tak hrozně?" kření se na mě a něco na mém výrazu ho nutí dodat:,, Tváříš se, jako kdyby jsem ti vzal tvou nejoblíbenější hračku." Zhluboka se naduchnu, abych mu to oplatila nějakou tvrdou odpovědí.
,,Ne, jen čekám, až ti dojde, že se mi máš omluvit a taky zvednout ty učebnice, které jsem kvůli tobě upustila.", odpovídám a snažím se, aby to znělo co nejvíc umíněně, jak jen svedu. Něco jsem, ale asi udělal špatně, protože místo, aby začal zvedat učebnice, vybuchne smíchy.
,,Nepříjde mi, že by smích byla zrovna omluva.", odpovídám s rukama překříženýma na prsou. Bože, ten Will je, ale nevděčník! Tak první si kvůli němu udělám zbytečně nepřátele a teďka se mi ještě vysměje do obličeje. A vůbec, kde je ta Patricia? Rozhlédnnu se, ale ve třídě ještě není, a tak svou pozornost obracím zpět ke smějícímu se Willovi.
,,Ty jsi ale číslo.", zubí se Will a u toho vrtí hlavou. Přehnaně vzdychnu, zamračím se na něj a shýbám se pro věci na podlaze. Pár vteřin poté si vedle mě kleká i Will a podáva mi učebnice, ani se na něj nekouknu a beru si je, to ho zarazí. ,,Ale no tak, ty jsi na mě vážně naštvaná?",ptá se. Neodpovídám a sbírám dál umíněně věci. Natahuji se pro pro sešit z matiky, když mě za zápěstí chytne jeho velká, teplá ruka. ,,Omlouvám se, jestli jsem tě něčím urazil",říká s hmatatelnou lítostí v hlase a já, překvapená z jeho gesta a omluvy se mu zahledím do obličeje, kde bych mohla vyčíst nějakou známku ironie. Jeho uořímný pohled, který se do mě vpíjí však mluví za vše. Najednou se mi zableskne před očima a já si vybavuji další sen, vizi.
    Jsem na tržnici a prohlížím si krámek se sušenými bylinkami. Kolem mě jsou slyšet vykřikující prodaváči, kteří se snaží zaujmout kolemjdoucí a prodat co nejvíce zboží.
Stánek přede mnou obsahuje velké množství bylinek různých druhů a využití, od léčivých přes vonné až po bylinky na vaření. Čichám k levanduli, když mě někdo obejme zezadu pažema. Vyděšeně vypísknu a shodím košík s levandulí, která se rozsype po staré kamenné dlažbě trhu. Otočím se. Ruce, které mě objímají patří Willovi. Vytrhnu se z jeho objetí a o dvy kroky ustopím. Začnu mu hubovat, ale jako kdybych byla pod vodou, slovům nejde rozumět. Chvíli se Will směje, ale když se se zamračeným výrazem sehnu, abych pozbírala levandule, Willovi úsměv rychle roztaje. Na něco se mě ptá, ale neodpovídám. Chytám hrst levandulí, ale Willova ruka mě zastavuje. Kouknu se mu do tváře a vidím, jak upřeně se mi dívá do očí a pak jeho pohled spočine na mých rtech. V tu chvíli se vize rozplyne.
    Will mě stále drží. Napadne mě, jak dlouho jsem byla asi mimo. Kouknu se na Willa, abych zjistila, jestli se na mě nekouká jako na blázna. Jeho obličej mě však překvapuje, protože se tváří stejně zmateně jako se já cítím. Vyhledá můj pohled očima a chvíli na sebe jen hledíme. Dlouho to, ale nevydržím a uhnu pohledem pryč se značně zrudlou tváří.  I když jeho stisk výrazně povolil, stále mě drží za ruku. Pomalu vyprostím své zápěstí a rychle popadnu zbytek sešitů a učebnic. Zvedám hromádku svých věcí a dávam je do tašky, když mi dojde, že mám u sebe stále Patriciin mobil. Rozhodnu se toho využít jako záminku, abych zamaskovala zvláštní chvíli, která se mezi námi před chvilkou odehrála a navázala s ním od mého příchodu do třídy normalní konverzaci. Vytáhnu mobil z tašky a dlouze vydechnu. Teď už s normálním výrazem, jak v duchu doufám, se na něj znovu otáčím a s odkašláním promlouvám jako první.
,,Děkuji, za pomoc, ale chtěla bych tě ještě o něco poprosit.",na konci se trochu usměju, ať situaci odlehčím ještě o něco víc. Will už se však taky vzpamatoval a bez potíží se mnou hraje hru "nic se nestalo".
Usměje se na mě. ,,Takže všechno v pohodě?", přikývnu a on pokračuje:,, Tak s čím ti můžu pomoct?"
Stihnu pouze otevřít pusu, ale to už se ke mně žene uřícená Patricia.
,,Byla to Collinsová! Já to věděla!", křičí hystericky a překonává mezi námi zbývající kousek vzdálenosti. Z ruky, kterou jsem nevědomky napřáhla k Willovi, mi Patricia vytrhuje její mobil. Nechápající Will se na ni koukne a ptá se:,, Co přesně Emily udělala?"
,,Ukradla mi mobil, nevidíš?! Nechala jsem ho na záchodě a ta mrška si ho vzala!", zařve na mě Patricia a než stihnu cokoliv udělat, dá mi facku. Nevěřícně si šahám na levou líci, jenž bolestně pulzuje. Patricia se po mě znovu natahuje, ale to už zasahuje Will, který ji odstrkává a něco na ni vrčí. Pravděpodobně to nebylo nic pěkného, protože tím Patricii okamžitě umlčí a zatváří se dotčeně. Will se vrací zpátky ke mně. ,,Jsi v pořádku?", ptá se ustaraně a ja se musím krátce zasmát:,, Jedinou újmu tady utrpělo moje ego." Mé vtipkování ho evidentně nepřesvědčilo, protože se zatváří vážně a hodí po mně káravý pohled, který doprovází vysvětlení: ,,Vážně? Protože ti právě teď teče krev z nosu." Otřu si nos rukou a cítím na ni teplou krev. Sakra, dneska se mi vážně daří!
,,To nic není, od malička se mi upouští krev, za chvilku to přestane . Máš prosím tě kapesní?", přikývne a podá mi ho. Sednu si na židli a on se opře o vedlejší lavici, tak aby na mě viděl.
,,Jak to teda bylo?", ptá se už trochu veseleji.
,,Ty jsi neslyšel Patricii? Jsem prostě zlodějka, která nemá nic jiného na práci než krást mobily holkám z bohatých rodin.",odpovídám ironicky s kapesníkem přitisknutým k nosu. Tím Willa konečně přesvědčím o mé zdravosti a s kroutěním hlavy se zasměje; ,,Ty jsi fakt číslo."
,,To už jsi dneska říkal.", snažím se skrýt úsměv, ale nedaří se mi to.
Na chvilku oba mlčíme a já si zkontroluji kapesník.
,,Už to neteče.", říkám, pokoušející si utřít zaschlou krev z rukou.
,,Máš pod nosem zbytek krve.", oznamuje a vytrhuje mi kapesník z ruky. Přistoupí blíže, že cítím teplo, které z něj sálá. ,,Když jsem byl menší, tak mi tekla krev z nosu pořád, mamka se mnou chodila po doktorech, ale nikde se nezjistilo proč. Dali mi nějaké prášky, ale vůbec nepomáhaly. Teď už je to podstatně lepší, ale nenávidím ten pocit, když víš, že se ti může každou chvíli spustit.", říka a utírá mi zbylou krev z tváře. Jeho přiznání mě překvapuje. ,, To je zvláštní, protože já to mám stejně. Mamka to přičítala nízkému tlaku, který jsem mívala."
Poodstoupí ode mě s krvavým kapesníkem v ruce. Znovu zvážněl  a chce něco říct, jenomže to už se na chodbě ozve zvonek a do třídy vystupuje paní Freedomová s jejím křiklavě růžovým svetříkem, drdolem s mašličkou, velkými brýlemi, které její tváři dodávají podobu sovy, a s širokým úsměvem, který snad nesundáva ani na noc.
    Rychle si nachystam věci a otevírám sešit. Nemůžu si pomoct, ale ještě jednou se ohlédnu na Willa. Kouká přímo na mě a, když se naše pohledy setkají, nadzvedne jemě koukty úst v naznačovaném úsměvu a mrkne. Úsměv mu chabě oplatím, cítím jak mi do tváří skoupá krev a přemýšlím, jestli bude levá líce po facce červenější než ta pravá, otočím se zpátky k tabuli. Cítím na sobě další pohled, tentokrát z boku. Nemusela bych se ani koukat, aby mi došlo, že patří Patricii, ale z nahlého popudu se na ni kouknu. Její nenávistný pohled se do mě vpíjí, a napadá mne, jestli třeba nedoufá, že jím do mne vypálí díru. Rychle uhnu pohledem a plně se soustředím na přednášku​ paní Freedomové o Shakespearovi a jeho dílech. Během hodiny ještě zachytím pár nenavistných pohledů z Patriciiny strany. Tohle bylo snad mých nejdelších čtyřicet pět minut v mém životě.