VIZE

4.díl

Otevřu oči. Super, jsem zase ve škole a zvoní na odpolední vyučování. Zvednu batoh ze země, hodím si ho na záda a vyjdu z knihovny. Přidám do kroku, protože učebna angličtiny, kde mám mít hodinu, je na druhé straně školy. V hlavě si neustále pouštím celý sen dokola a dokola a nedokážu uvěřit, že to byl pouhý sen. Bylo to tak opravdické ,ale přitom nereálné. Odkud by ten kluk mohl znát mé jméno? Proč mi připadal povědomý, když jsem ho ještě nikdy neviděla? Jak může být někdo tak krásný? Byl to pouhý sen, anebo se ze mě stává blázen a vidím věci, které nejsou opravdové? Ponořená v myšlenkách dojdu k učebně. Celou hodinu se nedokážu soustředit, učitel se mne na něco zeptá, ale já ani pořádně nerozumím otázce.

Cestu domů vůbec nevnímám až do chvíle, kdy dojdu k našemu novému rodinnému domu v Cherry ulici na kraji Bostonu. Celé své dětství jsem vyrůstala v Brooklynu, v řadovce se svými rodiči a bratrem. Ve škole a okolí jsem měla spoustu kamarádek a známých. S mými nejlepšími kamarádkami, Clary a Cami, jsme se seznámily už ve školce jako malé holčičky s copánky. Říká se, že liché počty přátel spolu nevychází a nevydrží dlouho, ale v našem případě tohle "pořekadlo" neplatilo. Naše přátelství nebylo vždy bez mráčků. Když jsme chtěly, dokázaly jsme se hádat i několik hodin v kuse, jen aby každá ukázala, že má pravdu, ale i přes to vše jsme se vždycky znovu usmířily a to nás zblížilo pokaždé o kousek víc. Clary a Cami nebyly jen mé nejlepší kamarádky, s postupem času jsem je totiž začala chápat spíš jako rodinné příslušníky, sestry. Holky byly jediné, kdo mě dokázal uklidnit při rozčílení, utěšit při zklamání a rozveselit při smutku. Už od malička jsem si myslela, že našemu přátelství nemůže stát nic v cestě a bude trvat ještě dlouhé, šťastné roky až do stáří. No, to jsem se asi mýlila.
Jednou podzimního dne, krátce po začátku školního roku, jsem s holkama, jako každý pátek po škole, měla domluvené filmové odpoledne u nás doma. Když jsem přišla domů, taťka a mamka už na mě čekali s bratrem v kuchyni. Taťka mě poprosil, abych poslala holky domů, protože se mnou a bratrem chce něco probrat. Když jsem vyprovodila holky ven a vrátila se zpět, tak mi bylo řečeno ať si sednu. Slova se ujala mamka. Snažila se vypadat klidně, ale já jsem na ni poznala, ještě dříve než promluvila, že ji to není vůbec příjemné. Zprvu mluvila o nějakých komplikacích, ale já už to napětím nemohla vydržet a zeptala se, co se děje. ,, Děti, z důvodů, na které jste dost mladé, aby jste je pochopily, se budeme stěhovat." Velmi zřetelná věta na pochopení, až na tu část o dětech, ale i tak mi trvalo několik sekund, než mi obsah této věty plně došel. ,,Jak, jako se budeme stěhovat?! Proč?!, rozkřikla jsem se rozčíleně. ,,Ne. To je určitě nějaký vtip, který nám akorát nedošel, že ano?",zeptal se Joel, moje dvojče bratr, který to také pořád nechápal. ,,Ne děcka, s mamkouto myslíme zcela vážně.", řekl táta a přelétl nás přísným pohledem. ,,My už nejsme děti! Je nám patnáct a za měsíc a třičtvrtě nám bude šestnáct! Jsme už dost staří na spoustu věcí!" Zakřičela jsem, zvedla se ze židle, rozběhla se do pokoje a práskla za sebou dveřma. Ztrápená a rozčílená jsem si lehla do postele. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale najednou jsem usedavě vzlykala a každý další vzlyk byl o něco nešťastnější než předešlý. Po nějaké době se otevřely dveře mého pokoje. Zprvu jsem si myslela, že to jsou rodiče a dostala jsem náramný vztek, ale pak jsem poznala, že se jedná o Joela. Znovu jsem se rozplakala, jeho reakce byla taková, že si sedl na postel vedle mě. Rozklepaná od breku jsem si položila na jeho rameno hlavu. Bratrsky mě objal a poplácal po paži. Toto milé a útěšné gesto mě na chvíli rozveselilo a donutilo mě se zasmát. ,,Bude to v pořádku, uvidíš.", řekl Joe, ,,Bude to chtít trochu více času, ale my si zvykneme, jsme přece galganí dvojčata!" Znovu mě rozesmál a já se k němu sestersky přitulila. (Galganí dvojčata jsme se nazývali, když jsme byli malí a hráli si na mimozemšťany, kteří napadli lidstvo, v našem případě představovalo lidstvo sáček gumových medvídků.)
O dva týdny později jsme se stěhovali. Doba před stěhováním byla doma napjatá a nepříjemná. Oznámení této zprávy holkám jsem odkládala a byla pro mne ta nejtěžší věc v životě, jakou jsem do té doby udělala. Holky mi zprvu nevěřily, přesně tak, jako já svým rodičům, nakonec však uvěřily a byly z toho velmi zdrcené, neobešlo se to bez slz. Poslední dva týdny jsme spolu trávily dvakrát více času, než kdy jindy. Konečně jsme šly do kina na film, ktery jsme chtěly vidět už několik týdnů. Šly jsme do našich oblíbených sekáčů a nakoupily tolik oblečení, že jsme vyčerpaly naše našetřené kapesné až do úplné nuly. Zašly jsme si do naší oblíbené kavárny jménem Aletrnaviva a byly by jsme tam strávily déle než jen pět hodin, kdyby už bohužel kavárna nezavírala. A jeden večer jsme přespaly u Cami, které se povedlo ,bez povšimnutí rodičů, propašovat láhev rumu do jejího pokoje, a tak jsme společnými silami vypily půlku lahve. Jediné štěstí, že byla další den sobota.
Nastal pátek 11. října, den našeho stěhování. Po snídani k nám přišly Clar a Cam, aby nám pomohly s posledním balením. Když bylo vše hotové, vyšli jsme všichni ven s krabicemi, naskládali je do auta. Přišla loučící část. S holkama jsme se všechny rozbrečely a trvalo to dlouho, než jsem se zase uklidnily a dokázaly srozumitelně mluvit. Dohodly jsme se, že jim budu nejméně jednou za tři dny volat a říkat jim aktuální informace o tom, jak se v Bostonu mám a já se s nimy na oplátku domluvila, že mi budou říkat aktuální informace o tom, co se děje ve škole + co a jak se má náš crush Noah. Vyměnily jsme si spolu poslední objetí, já s rodinou už se chystala nastoupit do auta, když v tom vidím, jak si to Joe rozmyslel a rozběhl se za holkama. Zastavil se u Cami a políbil ji. Hodněkrát jsem si představovala, jak bude asi vypadat Joelova první holka, hodná, hezká a vtipná. Ale opravdu mě nenapadlo, že by to byla zrovna jedna z mých nejlepších kamarádek. Cami vypadla ze začátku zmateně, ale pak se usmála tím Camiiným vřelým úsměvem a pohladila ho po tváři. Joe se znovu otočil, s výraznými ruměnci na tvářích, a vyrazil k autu. Napadlo mě, že by bylo zajímavé, kdyby se znovu rozběhl, ale tentokrát za Clare. Hned, po tom, co mě tato myšlenka napadla jsem se v duchu zacítila provinile. Přece jenom se jednalo o mé nejlepší kamarádky a mého bratra, není správné utahovat si z nich tímto způsobem.