VIZE

3.díl

Úlekem odskočím a otočím se k cizincovi. Je to kluk jen o pár let starší než já. Otevřu ústa, abych promluvila, ale nevyjde z nich nic jiného než pouhý výdech. Chlapec si mé reakce všimne a snaží se to rychle napravit: ,, Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, nejprve jsem se ti měl představit.", řekne a usměje se na mne. Tentokrát si všimnu, že mi jeho hlas připadá velmi známý, jako bych slyšela hlas někoho, s kým jsem vyrůstala celé dětství, důvěrně známý hlas, který nikdy nezapomenete. ,,Odkud znáš mé jméno? Kde to jsem?", zeptám se ho. Pozorně se na sebe koukáme a já ho přejíždím pohledem od halvy až k patě. Pohled se mi zastaví na jeho rukou, velkých, ale přesto vypadajících jako ruce umělce, připadají mi také podivně známé. Když přemýšlím, z jakého důvodu mi připadá kluk povědomý, vybaví se mi záblesk vzpomínky. Vzpomínka na sluneční paprsky, vůni květin a tyto ruce jemně držící štětec od barvy. Ze zamyšlení mě vytrhne jeho hlas: ,,Emily, Em.", pronese mé jméno způsobem, kvůli kterému mi naskočí husí kůže po celém těle, ,,Kdo by si tak vzácné a nádherné jméno nepamatoval?", dořekne. Koukám na něj jako omámená. Jak by mohlo mé jméno připadat někomu nádherné? A už vůbec nechápu, proč by si to měl myslel někdo tak nádherný jako je on? Tak nadlidsky krásný kluk s opálenou pletí, hnědými vlasy stočenými do malých prstýnků a s nebesky modrýma očima, si přece nemůže zapamatovat někoho, jako jsem já. Osoby tak obyčejné tuctové a naprosto nevýrazné, jako jsem já, Emily Collins. Celá zmatená a ponořena v myšlenkách jen řeknu:,, Odkud mě znáš?", odmlčím se a pak se ještě dodatečně zeptám: ,,Z Mayerovy střední? Protože já si nevzpomínám, že bych tě někdy viděla na chodbě.".Nadechne se k odpovědi a já k němu nevědomky vykročím, v tom si všimnu stínu zděšení, které mu najednou přelétne přes obličej. Příliš pozdě se zastavím. Jeho silueta se rozplyne a tam, kde ještě před chvílí stál překrásný, podivně známý chlapec, se mihotají pouze barevné skvrny až úplně vymizí. Než se stihnu vzpamatovat, uslyším školní zvonek.