Winter Sound

33. To co už se stalo

Jako první ucítil nekontrolovatelné záškuby, podobné těm co zažíval i on vždy, když se budil z nočních můr. Potom přišla ta urputná snaha nasát zpátky život do prochladlých a slepených plic, do v křeči stažených svalů. Jakoby se někdo snažil nastartovat promrzlé auto, které předtím nechal stát ve sněhu. Auto, které jako zázrakem naskočilo.

Její tělo bojovalo s přívalem nových podnětů se stejným náporem jako by se znovu narodila a všechno tohle nové, strašidelné, chladné a oslepující ji nutilo snažit se před vším utéct, schovat.

James vše pozoroval a nevěřil vlastním očím, neschopný pohybu, ale už nebyl. Roky praxe mu pomohly pevně přitisknout Petru k podlaze, aby zabránil jakémukoliv zranění. Jeho oči, plné zmatku a jistého odmítání, toho čeho jsou samy svědkem. Pozorovaly člověka před ním snažícího se přemoct neporazitelné a viditelně vyhrávat.

Jak se jí začaly slepené plíce začaly plnit vzduchem přemohl ji záchvat kašle tam mocný, že by jí určitě nedělalo problém vydávit žaludek a třeba i plíce samotné, kdyby ji Bucky nesebral ze země, na které ji doteď pro její bezpečí držel a nepřitiskl do silného obětí s její hlavou opřenou o jeho rameno. Ruce se mu netřásly, ale každý bolestný nádech ženy v jeho objetí se probil jeho tělem jako jeden z jeho vlastních otřesů.

"Co se děje?" zaznělo někde v prostoru za ním, otázka vyřčena dostatečně hlasitě na to aby byla slyšena, ale přesto tiše s výdechem, jako otázku s nejasnou odpovědí.

Co se děje! Jak to má on vědět?!
"Nevím, ona dýchá?!" Byla tahle odpověď směřována osobě tázající se, či jemu samému. Jednoduchý výčet faktů, kterými si byl jistý. Mohl být jenom jeden, ale pořád to bylo něco, co v jeho očích byla nepopiratelná pravda. Ona dýchala, bolestně a trhavě, ale sama z vlastní vůle.

"Ona žije." další bod, který přestože nesmyslný nemohl být nepravdou. A tak ho řekl znovu, znovu a znovu, jen pro sebe a nikoho jiného. Mluvil o ní ve třetí osobě - neurčitě, o jméno ji obral, snad ze strachu, že všechno tohle je přece jenom sen a dát všemu jméno by po probuzení nepřineslo nic jiného než pocit ztráty. "Je v pořádku."

Je v pořádku, je v pořádku, dýchá a je v pořádku. ŽIVÁ. Ona je živá. Ona Žije!

Jak se její dech uklidňoval a tep zpomaloval, kolébal Bucky sebe i onu ženu v náručí jako malé dítě ve snaze jej uspat, zařídit, že všechno špatně odejde a už se nevrátí.

Všechno bude v pořádku. Je živá. Ona dýchá.

Ani si neuvědomil, nevšil, když se v sevření ocitl i on sám. A potom to najednou byl on, kdo byl držen a ne naopak. Dívka, ještě před chvílí jen tělo bez duše, v objetí s osobou, která pro ni do teď přežívala pouze ve snech. Již nyní plně vědoma celé situace působíc klidně a vyrovnaně - rozhodně více než kdokoliv jiný v místnosti počítaje i muže, jehož plán tohle všechno rozhodně nezahrnoval.

***

Tohle nebyl nový pocit, nová zkušenost, ale něco vzdáleně povědomého a až děsivě normálního. Žádná bolest, jen tma. Tma za klidné noci bez obláčku za měsíce v úplňku.

"Řekl jsem žádné zbytečnosti." Zopakoval Neznámý, tentokrát už jen plný zklamání a jakési odevzdanosti.

"Já vím, ale v ten moment mi přišlo, že jinou možnost nemám." tahle odevzdanost a jistá lítost se nesla i mnou. To čím jsem byla teď, nebylo tělo, nebylo to maso, krev a kosti - jen pocit, jen myšlenka, vědomí-duše? Ne, duše ne, takhle esence to nebyla. Nebo snad jen ne celá. Co je tenhle pocit, co znamená tohle uvědomění?