Winter Sound

7. Ikaros

Když žijete někde bokem, v republice, která sice má co nabídnout, ale zároveň má i spoustu věcí, které by měla zahrabat dva metry pod zem a zalít betonem, připadají Vám všechny ty zprávy o úžasných činech lidí jako IronMan, jako krásná rozjitření úporného pondělního rána. Nacházet se tedy v jeho bezprostřední blízkosti s člověkem zamává. Matt nadšeně civěl na vyvýšené pódium pár metrů od Anny a mumlal něco ve smyslu, že je škoda, že tu zrovna teď není Bran. Muž ve zlato-červeném brnění suverénně stál vedle nabuzením roztřeseného moderátora a usmíval se do davu a já si vážně přála mít u sebe svůj starý památník a požádat ho o autogram, případně snít o tom, že se rozpovídá o akcích svého otce za druhé světové války. Historické podrobnosti mě nikdy neomrzí.

Tmavovlasý muž, malý jen vzrůstem, odmítl nabízený mikrofon a zhluboka se nadechl.

"Je vám taky takový vedro?" zeptal se a rozhulákal tím i dav, připadalo mi však, že odpověď ani nechce. Otázka z něj prostě vypadla, aby mohla navodit potřebnou atmosféru. "Letců, těchto strojů bylo vedro pokaždé co nasedli. A to nejen protože neměli klimatizaci." Smích proletěl publikem. Poslouchat ho byla zábava. "Ale dost už tomu, jsem velmi poctěn, že jsem byl pozván a dostal příležitost vychutnat si tu správnou autentickou atmosféru." Kovové pláty jeho brnění vytvářeli nepříjemné odlesky a zatímco jsem si rukou kryla oči a couvala víc do stínu ucítila jsem dlaň v pase.

"Jsou tady. Nenech na sobě nic zdát." Slova miliardáře ve fešném brnění už nebyla zábavná. Bylo to jako by už nemluvil nikdo. Nikde. Klidný a intenzivní dech vířící nesepnuté vlasy na zátylku, mi nedovoloval ztratit úplný kontakt s okolím a držel mě při sobě. Tlak v pase povolil a já zůstala stát jako opařená. Začala jsem se potit víc než předtím.

"... a proto jsem se rozhodl věnovat každému z vlastníků zde přítomných historických letounů umu, která zahrne celoroční péči o stroj." Co to právě řekl? Kdo to řekl? Hlavně dýchej. Bože, musím se o něco opřít. Rychle.

"Slyšela jsi to?!" Strejdo Matte?

"Jo, slyšela." Zní takhle vůbec můj hlas?

"Nějak to s tebou zamávalo, jsi úplně bledá. Radši si sedni." Měl o mě strach, jeho nadšení pomalu vyprchávalo, jak ho nahrazovala otcovská starost. "Nemám pro někoho zajít?"

"Ne.. jsem v pohodě, jenom, to horko." Vykoktala jsem ze sebe jak jsem přijala nabízené rámě a sunula jsem se zpátky ke Karlosově trojnožce. Nevypadal přesvědčeně. Ani trochu. Pomocí dalších rozechvělých frází jsem se snažila přesvědčit ho o opaku, Matt se, ale nenechal odbít a neustále střídavě zkoušel mou teplotu a nutil mě pít víc tekutin. Do své péče se zabral natolik, že ani nezaznamenal vlezlý vyzváněcí tón zařízen v kapse bílých kraťasů.

"Zvoní ti mobil." Musela jsem ho upozornit. Volala mu Kate, že čekají u stánku s rychlým občerstvením. Nakonec odešel, ale stálo mě to hodně sil. Nechtěla jsem, aby mě tam nechal samotnou. Někde vevnitř jsem potřebovala někoho, kdo by mi řekl, že se mi to jenom zdá. Že zítra mě čeká poslední zkouška potřebná pro dokončení zápočtu. Že ten člověk skrývající se ve stínech nepatří k lidem co mi jdou po krku. Že mi nikdo nejde po krku. Že tohle všechno není ničí vina. Že Dimitriho vinit nemůžu. Že bych to neudělala taky tak. Že ještě pořád mám šanci na normální život. Na tom stejném místě, ale čekal ještě někdo. Ten co věděl, že se mi nic nezdá. Že je to jenom můj boj. Že do toho nesmím zaplést další lidi. Že už je vlastně na všechno pozdě.

"Jsem celkem rád, že se náckům nepodařilo plně připravit ty Junkery k masové výrobě. To by potom Kapitán Amerika mohl klidně zůstat u divadelních představení." bleskově jsem zdvihla hlavu, jen abych spatřila profil nejbohatšího muže, kterého jsem kdy potkala. Vyskočila jsem na nohy a snažila se nedat na obě nic zdát. Pokud se mi to nepovedlo, neřekl k tom nic. Kromě lehce arogantního. "Jen klid a dýchejte zhluboka. Má přítomnost má občas vedlejší účinky. Za chvíli to přejde, jen si musíte zvyknout." Klidně dál obcházel Annu a mumlal si pod nos. "Víte vy vůbec jaký skvost máte?" zeptal se, když Annu celou obešel a stoupl si přede mně. Mysli na Annu. Máš Annu, máš ještě ji.

"Samozřejmě, Anna je unikát po všech směrech." Cítila jsem jak se mi hlas přestával třást.

"Ale stejně, dokázat v té době pracovat s technologií na principu antigravitačních polí? Váš děda byl génius." Byl to obdiv co jsem slyšela v jeho hlase?

"Děda chtěl létat, tak si našel cestu. Mohl dál létat aniž by to tlak v kabině zabil. Anna je dokonalá i po těch letech. A mě můžete věřit, jsem jediná kdo ví, jak ji opravit." Sebevědomí se vracelo, kousek po kousku. Nevěřícně pozvedl obočí podobným způsobem jak mi to ustavičně dělala Jana. Nedivila jsem se mu, popravdě jsem v technice nevynikala. Ale tohle byla Anna. Pro Annu bych udělala všechno. Anna nesmí zmizet a zvláště ne teď. To letadlo mi dovolovalo být sama sebou.

"Nervózní před letem? Dejte si u baru něco na můj účet. Annu si přece nemůžu nechat ujít." Usmál se přes rameno, lehký závan větru jemně rozházel upravené hnědé vlasy. Jakmile poodešel od Annina plácku, zaplavili ho lidé, jako kobylky. Svou egyptskou ránu však snášel bravurně. Uměl v tom plavat. Ruce se mi už netřásly. Dech se zpomalil. Myslím, že mě právě zachránil Iron Man. Iron Man mi pomohl urovnat si myšlenky.

Mýlila jsem se, k tomu mi dopomohl. Byl tam totiž ještě někdo. Tam hluboko vevnitř. A ten někdo věřil v muže ze stínů. Věřil, že ještě není konec. A tomu jsem se rozhodla uvěřit i já. Lahvička s bělostným práškem zacinkala v mé kapse.

***

Byl čas na leteckou přehlídku. Anna byla první na řadě. Zahlédla jsem Matta, jak se loučí s Kate a Branem a ukazuje malému uzlíčku nebe. Jen ať sleduje jak taťka všem ukáže co umí. Zlatavě medové vlasy měla Kate spletené do tlustého copu. Zpozorovala mě a zamávala mi. Vždycky, když jsem ji viděla vzpomněla jsem si na obraz pohádkové kmotřičky z popelky. Byla tak neskutečně roztomilá.

Doběhl ke mě do hangáru, ze kterého měla letadla vylétat a zatímco jsem zmizela ven za billboard s lákadlem do U.S. ARMY, Matt chvatně nasedl do Anny a zapnul motor. Ikonické chrčení motoru mi vykouzlilo úsměv na tváři. Matt začal rotovat na dráze a rozjel se, aby nabral potřebnou rychlost. Podvozek se jemně odlepil od země. Matt konstantně zvedal výšku. Uměl to s ní. Kroužil po obloze, předváděl čeho všeho je Anna schopná. Uměl to s ní. Možná by měla být jeho. Dám mu ji! Já se o ni nebudu schopná postarat. Važ si toho Matte, věřím ti víc, než Národnímu muzeu.

Jakoby celé nebe vzplálo. Plameny pohlcovaly oblohu, žhavé a hořící trosky padaly k zemi, jeden po druhém. Křik, zděšené vzdechy. Kusy kovu. Ohromný žár. Dětský brek. Muž v brnění snažící se zachránit, co se dá. Zvuky sirén. Křik, ohlušující, bez konce. Můj vlastní. Silné ruce kolem těla. Chladný dotek na odhalené pokožce. Tma. Jenom tma. A ticho.

Poznámky autora:

Tak. A stalo se. Něco se stalo. A co se bude dít dál? Co Petře ještě zbylo?

Jinak, děkuju za přečtení a doufám, že se vám další část líbila. :)