Winter Sound

24. Nesmrtelnost duše

Psal se rok 1943 a obléhání Stalingradu se blížilo ke zdárnému konci. Po zimě bez dostatku jídla, pod neustálým bombardováním německé armádě. V době kdy se bojovalo o každou ulici, o každé patro budovy musel být konec něčím neuvěřitelným.

Pro obyvatele města v obležení po takovou dobu a v podmínkách srovnatelných s podmínkami koncentračních záboru muselo osvobození znamenat něco jako pro věřícího zjevení Ducha svatého. Určitě nevěřili, že se to doopravdy děje možná u některých převládla i určitá apatie, protože jim nestačili síly.

Já mohla s trochou nadsázky říct to samé, když jsem uviděla jak se muž mířící mi (svému kolegovi) mezi oči svalil na zem. Zvuk dopadu masy jeho těla, stejně jako tvrdý dopad kovu zbraně, neexistoval. Všechno okolo bylo utlumené, ale svět se hýbal. To jenom já nemohla dýchat ani chápat.

Pochopila bych výstřel policisty srážející útočníka k zemi, pochopila bych starého a rozvrzaného Stana v kostýmů ze spandexu házející jedno salto za druhým, ale ne vznášející se humanoidní tělo rudé barvy s kápí jako superhrdina ze starých komiksů. Přišlo mi, že ho znám. Něco tak kuriózního člověk jen tak nezapomene, ale moje nynější situace byla už i sama o sobě poněkud bizarní a tak mi zabraňovala využívat obě hemisféry.

Smrtící a chladnokrevný Greg Wond ležel nehybně na zemi, omráčený a podivný vznášející se muž se pomalu přibližoval mým směrem. Ruku zvednutou v uklidňujícím gestu, snažící se donutit mě povolit stisk kolem Vincenta Foxe. Zabralo to a já nechala střep spadnout na chladnou zem a roztříštit se na stovky ostrých střípků. Vincent Fox se zapotácel a svalil sebou na zem, ruku okolo krku, přesvědčujíc sám sebe, že to má za sebou. Vzhlédla jsem od muže, který mi zvedal žaludek a zaměřila se více na svého zachránce. Musela jsem ho vidět ve zprávách. Patřil k Avengers od toho incidentu v Sokovii. Bláhová a s adrenalinem přehlušujíc jakékoliv racionální mozkové funkce jsem chtěla vidět i obličej někoho jako on se stejnou vervou jako zbytek jeho těla. A to jsem dělat neměla. Protože ty očí, ač mechanické, kypěly životem, sebeuvědoměním a za nimi se skrýval archiv milionů svazků s nekonečně dlouhými policemi. Svět přestal existovat, tělo ztratilo vůli, nemohl to zpracovat. 

***___***

"Mohl by sis myslet, že Ameriku objevil Kolumbus, ale to není pravda. On vlastně ani nikdy nevkročil jinam než na Kubu."

Bucky poslouchal běžící motor staršího auta, venku za oknem probíhaly lány zlaté kukuřice. Hlas člověka řídící auto byl neskutečně povědomý, tančil kolem jeho hlavy a v uších ho lákal aby poslouchal víc.

"První kdo se do Ameriky doopravdy po moři dostal byli Vikingové, myslím, že se to stalo kolem roku 1000 nebo 1100. Vždycky se mi to pletlo."

Lehce se zasmála, ta jež nespouštěla pohled z vozovky. Její hlas Buckyho uspával.Znamenal obětí a přístřešek před deštěm.  Zakoukal se na její odraz ve skle. Byla nervózní? Nemohl říct. V hlase co mu připomínal domov se mísila nervozita s nadšením. Bavilo ji mluvit o objevení Ameriky o malinkatých historických perličkách, ale zároveň byla nervózní ze situace této chvíle. I ona chtěla domů, to poznal. Všechno mu připadalo neuvěřitelně povědomé, byla tohle jedna ze vzpomínek snažící se vrátit na své místo? 

Jeho tělo mu připadalo lehké jako pírko, neforemné jako mlha a astrální jako zelené oči tázající se ho jestli poslouchá. Ne, na tohle se neptaly. Snažily se s ním navázat rozhovor, ale on jim nerozuměl. Na tváři tmavovlasé dívky se rozprostřelo zklamání. Už dávno nekontrolovala cestu před sebou. Její ruce úzkostlivě svíraly starý drolící se potah volantu až jí zbělaly klouby na rukou.