Winter Sound

5. Přes oceán

Moje kráska na mě čekala v zadním hangáru daleko od shonu a burácení dopravních letadel. Se dvou elegancí a dokonalým sklonem křídel a celkovým aerodynamickým tvarem čumáku. Nová vrtula e ebenového dřeva se vyjimala jako koruna nasazena na královské hlavě. Další dvě sportovní letadla v pravém rohu, stála osamoceně a bez svých páníčků na obzoru. To mi vyhovovalo. Přešla jsem k ní a položila dlaň ruky na bok a nápis Anna, jméno mé prababičky. Děda sestavil Annu, když za druhé světové války létal v RAF v československých jednotkách. Při jednom náletu ho sestřelili, přežil, ale jeho zdravotní stav mu už nikdy nedovolil vzlétnout. Láska k volnosti a výšinám mu však nedovolila vzdát se. Sestrojil Annu, jednou svého druhu. Překrásné letadlo, pro které nebylo ve světě po válce misto. Odkázal mi ji, Anna byla jenom moje. Odmítla jsem ji dát do muzea. Dolet 10 000 kilometrů bez potřeby načerpat palivo. Technologický zázrak. Zázrak pozvány na přehlídku historických letounů ve Washington, Maryland. Jejich nabídku jsem přijal už před půl rokem, nevědí, že si tím vytvářím zadní vrátka.

Všemi potřebnými kontrolami jsem prošla bez problémů, Anna byla natankovaná, stačilo jenom vyjet ven z hangáru a počkat na povolení věže pro vzlet. Winter Soldier se ode mě odtrnul hned jak jsem se rozhodla vyřešit věci ohledně pasu a kontroly zavazadel. Uvnitř haly pro ne dopravní letadla jsem potkala pana Müllera. Staršího, prosedivělého chlapíka s šedivým knirem a hustým obočím. Vždycky se chtěl s Annou proletět, ale někomu jako je on, bych ji nepůjčila, do dnešního dne se mu podařilo zničit dvě vyhlídková letadla. Neměl pro mě ani pul dobrého slova. Převlelékla jsem se u kabinek do pohodlnějšího oblečení v podobě volnějšího trička a tříčtvrtečních legin a z koše poslední záchrany vytáhla pár potřebných věcí, spočívajících nyní v igelitové tašce u mé nohy. Otevřela jsem dveře do kabiny pilota a přes něj se i se zavazadly dostala do zadní části trupu letadla a otevřela poklop prostoru pro převážené předměty. K mému velkému překvapení se začal poklop otevírat od poloviny otevírat sám. Kovová paže zvedla těžký poklop s nebývalou ladností a plynulostí. O krok jsem ustoupila a musela se zhluboka nadechnout. Jak? Kdyby jeho misí bylo pořád zabit mě! Bože!

Vylezl ven a nepřirozeně se nakrčil. Prostor uvnitř byl stísněný i na mé rozměry, ale on se v celé své kožené a pevné výstrojí a výškou musel cítit jako džin v lahvi. Všechny věci kromě igelitové tašky jsem nechala za poklopem a tašku položila na jedno ze dvou míst k sezení za místem pilota. Podívala jsem se na hodinky, jen abych zjistila, že je nejvyšší čas pro zabrání dráhy. Voják si se zkušenostmi profesionála lehl na podlahu, aby zůstal skrytý nechtěným očím.

Nastartovala jsem a vyjela ven, v nasazených sluchátkách zapraskalo. Spojeni navázáno.

"Tady Anna, čekám na pokyny." řekla jsem do mikrofonu, čekajíc na odpověď dispečinku.

"Pokračujte na dráhu 1, vzlet povolen, držte letovou hladinu 6 000 metrech." mladý unavený hlas zapraskal do sluchátek.

"Rozumím."

Začala jsem kroužit na dráze a nabírat rychlost. Klapky se zvedly, jakmile se podvozek odlepil od země, zatahla jsem podvozek a zahájila stoupání. Po dosažení potřebné výšky jsem sundala sluchátka z uší kolem krku. Euforie a adrenalin mi nedovoloval sedět klidně, tenhle pocit jsem milovala.
"Není nádherná?" zeptala jsem se vojáka, teď už sedícího na místě u okna. Mlčel, zmaten otázkou. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se zklidnit. Udž si čistou hlavu!

"Za 10 hodin doletíme do Washingtonu." řekla jsem už klidnějším hlasem.

"Nemůžeš dlouho zůstávat na stejném místě." jediné jeho slovo zapříčinilo, že jsem se celá otřásla.