Ko je menší teď! 2 - Falešná láska

Falešná láska

Snažil jsem se usnout, ale nedařilo se mi. A když se to konečně povedlo, zdál se mi nějaký zlý sen. Věšinou o tom, že Eren umřel, nebo byl znásilněn Erwinem. Tudíž jsem se vůbec nevyspal. Po asi desátém pokusu usnout jsem se vzdal veškerých nadějí, dnes nejspíš spát nebudu. Slunce už pomalu žačalo oznamovat svůj příchod v podobě narůžovělé oblohy. Nejspíš vstanu, ostatně, co jiného mi zbývá, že? Musím vypadat jsko mrtvola.  Zvedl jsem se a obléhl do své uniformy. Mám pocit, že únavou každou chvíli odpadnu. Nemám vůbec energii na chození. Posadil jsem se proto k oknu a pozoroval brzký východ Slunce.

Vzbudil jsem se. Porozhlédl jsem se po pokoji. Levi seděl jako mrtvola na židli a díval se z okna. Opatrně jsem došel k němu. ,,Dobré ráno!" Řekl jsem šťastným tónem. Jen se na mě díval. Asi o něčem přemýšlí. Spal vůbec? Vzal jsem ho do náručí a odnesl ho na snídani. Jelikož je brzo, tak nehrozí, že někoho potkáme. Došli jsme tam a posadili se na svá místečka. Došel jsem mu pro kafe. Vypil ho na ex. Hrozně se mu třásly ruce. Dal jsem mu pusu na zátylek a hrál jsem si s jeho vlasy. Celou noc zřejmě přemýšlel, protože mi začal říkat svoje teorie. 

,,Nenos mě, spratku.", řekl jsem, ale spratek mě stejě neposlechl. S povzdechem jsem se "uvelebil" na lavici v jídelně. Eren mi přinesl kávu. ,,Díky.", hlesl jsem polohlasem a pořádně se napil. ,,Myslím, že buď Erwin vydírá Zekeho a nebo Zeke vydírá Erwina. Potom je tu taky možnost, že spolupracují, nebo si jdou vzájemně po krku.", přemýšlel jsem nahlas. Eren hltal haždé mé slovo.

Po chvilce do jídelny začali přicházet i ostatní. Hange už vypadala trochu víc normálně. Přisedla si k nám a spustila. ,,Erene!" Podíval jsem se na ní. ,,Dnes budeme trénovat tvoji zatvrzovací schopnost!" Sakra! ,,A...Levi...ty se tentokrát vaření prý nevyhneš!" Chudák Levi. Proč nám musí Erwin všechno tak kazit?

Na naše místečko jsme dorazili hned. Ani jsem nevěděl, co dělám. Dvě hodiny jsme zkoušeli něco, ale nikdo nevěděl, k čemu to je. Poté jsme mohli zase zpátky. Za pět dní máme prý jet na výpravu, ale já totálně nic neumím. Vrátili jsme se zpátky a já utíkal hned za Levim. Ta chodba je celkem dlouhá. Pak jsem ale uviděl něco, co jsem neměl vidět. Jak může? Já mu věřil!

Oběd uvařím už teď. Potom to jenom ohřeju a bude to. Stejně bych teď neměl, co dělat. Vešel jsem do kuchyně. Co bych mohl uvařit.... už vím! Něco s bramborama. Chci potěšit Erena. Mohl bych udělat vařené brambory s trochou zeleniny a masem.

Vařil jsem asi hodinu možná hodinu a půl. Vše jsem připravil. Jenom to ohřát a mohlo se servírovat. Rozhodl jsem se, že se trochu projdu. Dlouho jse tam stál v podstatě na místě, takže trocha pohybu neuškodí. Vyšel jsem z kuchyně a vydal se jednou z mnoha chodeb tohoto hradu. To jsem ještě nevěděl koho potkám. ,,Čau Levi." Ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. ,,Zeke." Tvář jsem měl bez emocí, ale uvnitř jsem soptil vztekem. Nenávidím ho. ,,Já jsem svůj boj nevzdal.", poznamenal překvapivě klidným hlasem. ,,To je úžasné." Řekl jsem ironicky. ,,Zařídím, že nebudeš s Erenem." Co to plácá? ,,A to jak, prosimtě." Řekl jsem a zkřížil ruce na hrudi. Proč se s tím idiotem vůbec bavím? Nestojí za to.. Zeke se ušklíbl. ,,Takhle." Řekl a dravě se vrhl na mé rty. Okamžitě jsem ho odstrčil. Kousek od nás se ozvalo zalapání po dechu a rychlé kroky. Podíval jsem se tím směrem. Eren! Ne, to snad není možné. Debil vopičí... Rozeběhl jsem se za Erenem. ,,Stůj! Erene!"

Nebudu zastavovat. Jak si to vůbec představuje? Líbat mého nevlastního bratra, když tu nejsem. Utíkal jsem rychle. Hodně rychle. A to jsem celkem dost unavený. Slzy už stékaly v proudech po mé tváři. Vstoupil jsem do svého starého pokoje a zamknul za sebou. Tentokrát nebudu na nikoho straně. Viděl jsem je oba dva. Ani jeden z nich se nebránil. Lehl jsem si na zem a nechal slzám volný průchod. Před očima mi probíhaly všechny chvilky s Levim. Proč? Proč já? Slyšel jsem zoufalé dobývání ke mě do pokoje. To je mu podobný. Proč zrovna Zeke? To je ještě víc smutný. Nemám nikoho. Nemám žádnou rodinu. Jsem sám.

Zasranej Zeke. Proč já? Promluví se mnou ještě vůbec? Určitě ne. Zamkl se u sebe v pokoji. Bezva, jsem v háji. Zběsile, jak mi to můj pud sebezáchovy dovoloval, jsem tloukl na dveře od jeho pokoje. ,,Erene, Erene! Otevři! Prosím, vždyť víš, že bych ti to nikdy neudělal!" Nic se neozývalo. ,,Ta debilní opice to na mě.. na nás nastražila. Využil toho momentu, kdy jsi přiběhl. Prosím Erene,otevři." Nereagoval. Slyšel jsem potiché vzlyky. ,,Prosím, věř mi. Erene, prosím." Přestal jsem tlouct na dveře a křičet. Pomalu jsem se po dveřích sesunul dolů. ,,Prosím." Zašeptal jsem naposled. Přitáhl jsem si k sobě kolena a zabořil do nich hlavu.

Netuším, čemu věřit. Proč je život takovej? Chvíli skáčete po duze a potom jste v žaludku titána. Proč zrovna já jsem se musel zamilovat do něho. Proč? Slyšel jsem zoufalé vzlyky Leviho. Sakra. Kdyby to Zeke nastražil, tak už by ho Levi dávno skopal. Ale nebránil se. Muselo to být dobrovolné. Už to nevydržím. ,,Proč?!" Zařval jsem do polštáře. Mám nápad. Radikální řešení dá se říci. Otřel jsem slzy a odemkl dveře. Levi vypadal šťastně. Vyzval jsem ho, aby vstoupil. Pořád jsem od breku nemohl dýchat. Ale nechci udělat stejnou chybu, jako minule. ,,Povídej...." Říkal nějaké blbosti o využití chvíle a tak dále. Tohle už nedám. Proč se nebránil. ,,Dost!" Rozkričel jsem se. Pomocí manévrovací výstroje, kterou jsem měl na sobě ještě z pokusů jsem vyskočil z okna a utíkal. Ani nevím kam.