I am your nutcracker //ChanHun//

•°8°•

Pošťuchování s vojáky netrvalo dlouho. Cínoví vojáčci zajali Daeho z jejich sevření se už nedalo dostat. Svázali ho a odnesli nahoru na přístroj.
Kyung se se zlým úsměvem chopil ovládání. Když se chystal zmáčknout tlačítko, vyběhl jsem zpoza přístroj.
,,Zastav!" Křiknu.
KyungSoo sebou trhne a podívá se na mě.
,,Jdi odsud!" Slyšel jsem, jak na mě volá Dae.
,,Chyťte ho." Poručí Soo vojákům, kteří mě okamžitě chytí za paže. ,,Nikdo už mi neublíží..." Zavrčí ještě.
,,Vím, že jsi naštvaný. Má matka by to ale takhle nechtěla." Řeknu klidným hlasem.
,,To mi je jedno. Tohle je jen pro dobro říší."
,,Neděláš to pro dobro. Chceš všech-"
,,Jak si dovoluješ domlouvat králi?!" Vyjekne Soo a čudlík zmáčkne.
Jae zůstával v klidu, věděl jsem, že se nic nestane. Přístroj se začal roztáčet a dávat do pohybu. Místo toho, aby se ale zaměřil na Daeho se otočil na Kyunga.
,,C-co se to děje?" Kňíkne vyděšeně Soo a obrátí ke mně hlavu. ,,Co jsi to udělal?"
Já se jen posměšně pousmál a díval se, jak se KyungSoo měnil pomalu v malou hračku, když do něj narazil paprsek přístroje.
Jakmile vše skončilo, vojáci jakoby přestali fungovat. Pustili mě a spadli na zem. Hned jsem vyběhl nahoru po schodech k Daemu a rychle jsem ho rozvázal.
,,Dokázal si to." Zamumlal ke mně.
Klekl jsem si k němu a podívám se mu do obličeje.
,,Moc se omlouvám, že jsem tě neposlechl..." Sklopím pohled.
,,To nevadí. Nikdo nemohl tušit, že to Kyunga tolik vezme... Krom mě"
,,Ah... Všechno je to moje chyba. A jak... Krom tebe?" Podivím se
,,Není, zachránil si nás. Všechny říše. Teď... Můžeme konečně fungovat tak, jak tvá matka chtěla. To KyingSoo mě vyhnal, jelikož jsem ho prokoukl... Chtěl jsem zachránit říše a místo toho mě vyhostili. Všechny poslal proti mně. Nedivím se, že si mu věřil více, než mně." Vysvětlil.
Beze slov jsem ho objal a on mě zpátky.
,,Už je ale všechno dobré, že?" Chtěl jsem se ještě ujistit.
,,Ano, říše se mohou zase spojit, jen budeme muset najít zástupce říše sladkostí." Povzdychl si. ,,A také krále." Doplní.
,,Jako že... Já a král?" Zvednu obočí.
,,Ano, jako tvá matka. Budeš určitě úžasný."
,,Ale co má rodina?"
,,Neboj se, víš, že tady čas pluje jinak. Vždy se budeš moct vrátit sem i tam." Povzbudivě se na mě usměje.
Úsměv mu oplatím a pokynu hlavou.
Byl jsem rád, že je vše už v pořádku. Teď jen dát do provozu čtvrtou říši... Říši zábavy a uklidit nepořádek, co cínoví vojáčci napáchali.

Hned druhý den po incidentu bylo vše napravené a jak má být. Mohla se konat korunovace... Má korunovace.
Byl jsem v místnosti ještě s BaekHyunem, který mi pomáhal se obléct do slušného oblečení. Vypadal jsem opravdu jako král. Ještě ta koruna chyběla.
,,Myslíš, že už bude v říších mír?" Zeptám se po chvíli ticha.
,,Dokud budeš králem, určitě." Usměje se na mě a ještě mi utáhne kravatu.
,,Dobře. Děkuji ti, Baekie."
Jen se poukloní a naznačí rukou, že mohu již jít. Neváhám a otevřu dveře do dlouhé chodby, kde už stojí pár vojáků v pozoru. Šel jsem uprostřed a díval se dopředu. Mířil jsem si to na malý balkónek, kde by mě měli vidět všichni lidi z říší, nebo aspoň část.
Když jsem tam došel a objevil se před obrovským počtem lidí jásajících a volajících slovo "Král", nebo mé jméno, musel jsem se usmát. Zamával jsem jim a podíval se na strany. Po levé stál JongDae s krabicí v ruce a po pravé zářivě se usmívající Chanyeol.
Když dav utichl, chopil se slova Dae.
,,Milí obyvatelé říší..." Mluvil docela dlouho, až jsem ho přestal poslouchat. ,,... Králem!" Skončil a přiblížil se ke mně s onou krabicí.
Otevřel ji přímo přede mnou a já mohl vidět korunu, co v ní byla. Zlatá, zdobná, až skoro přeplácaná, ale byla nádherná. Vzal jsem ji opatrně do rukou a nasadil jsem si ji na hlavu.
,,Děkuji." Řekl jsem k Daemu, který se pak jen uklonil, podobně jako všichni potom, včetně Chanyeola.
Užíval jsem si svou chvíli slávy, než skončila a já se rozhodl jít už domů. Chtěl jsem strávit zbytek vánoc s rodinou. Strávil jsem tady sice dost dní... Ale v mém světě to nebylo pomalu ani pár hodin.
Po oblečení se do mého úplně původního oblečení, přichystání koně a dlouhého loučení se, jsem konečně mohl vyrazit ke kmeni, ze kterého jsem sem přišel.
Jel jsem samozřejmě s Chanyeolem, chtěli jsme být co nejdéle spolu.
,,Jak moc často se sem budeš vracet?" Promluvil.
,,Často ne, nemám tolik času..." Smutně si povzdychnu. ,,Ale ty můžeš chodit k nám mě navštěvovat, ne?"
,,Já nevím, pravděpodobně ano."
,,Vezmeš si na sebe akorát jiné oblečení. Ukážu ti Seoul, můj dům a strýcovo sídlo." Mluvil jsem klidně a nad představou se musel usmát.
,,To zní úžasně. Tady se pak můžeme věnovat pouze jeden druhému." Zašeptal mi do ouška.
,,Můžeme i u nás, když na to přijde." Tiše jsem se uchechtl.
Než jsme se nadáli, kůň zastavil u onoho kmene. Chany seskočil z koně a já hned po něm.
,,Už teď mi chybíš." Zašeptal a chytil mě za obě dlaně.
,,I ty mně, Chany." Široce jsem se usmál a stisk rukou mu oplatil.
,,Vrať se co nejdříve, prosím."
Chan si mě přitáhl blíže a dlouze mě políbil. Do polibku jsem se samozřejmě přidal. Užíval jsem si ho, jako by měl být ten poslední, kdo ví, kdy se sem totiž znova dostanu?
Když jsem polibek přerušil kvůli nedostatku vzduchu, pevně jsem Chanyho objal a zavrtal si mu obličej do krku.
,,Miluji tě." Zašeptá kus od mého ucha a pohladí mě ještě po zádech.
,,I já tebe." Špitnu a odtáhnu se. ,,Pokusím se vrátit co nejdříve."
Udělal jsem pár kroků od něj a pustil jeho ruku. Patřil mu můj poslední pohledy než jsem vešel do temna kmene.
Prošel jsem jím, jako před tím a ocitl se znova ve strýcovým sídle.
Běžel jsem pak po provaze zpět k altánku na zahradě, těsně před ním jsem se ale zastavil. Uviděl jsem otce, jak tam nehybně stojí a dívá se na zbytek zahrady. Pomalu jsem k němu přišel.
,,Otče?" Neklonil jsem hlavu na stranu a snažil se mu podívat do obličeje aspoň z profilu.
Otec se na mě otočil... Ale nic neřekl.
,,Omlouvám se..." Sklopil jsem pohled.
,,Snažil jsem se vám udělat šťastné vánoce i když vaše matka zemřela... Snažil jsem se udržet rodinu pohromadě." V jeho hlasu zněl smutek a to mě donutilo zvednout hlavu.
,,Já mám šťastné vánoce, otče." Jemně se pousměji. ,,Jsi dobrý táta, mám tě rád, snažíš se a... Já to jen nedokázal ocenit."
Podíval se na mě trochu nechápavým pohledem, ale pak se pousmál a vzal mě do svého objetí.
,,Taky tě mám rád, Sehune." Zamumlal a začal mě hladit po vlasech. ,,Děkuji." Doplnil.
Trochu jsem se odtáhl a podíval se mu do očí.
,,Platí ještě ten tanec?" Zeptám se. Jelikož jsem měl s tátou tančit. Ano, bylo to zvláštní, ale my jsme spolu vždy rádi tančili.
,,Jistě, ale nemáme hudbu." Podotkl.
Byla to dobrá připomínka, naštěstí jsem měl ještě to vejce. Vytáhl jsem ho z kapsy, otevřel ho a položil ho na sloupek do sněhu. Hned se začala ozývat melodie.
,,To je dárek od matky? Už si ho otevřel?" Podivil se, ale usmál se.
,,Ano." Pokynul jsem a udělal jsem k tátovi pár kroků.
Otec mě chytil pod lopatkami a spojil naše ruce. Mohli jsme začít tančit.
,,Tuhle píseň jsme s matkou milovali." Šťastně se usmál při vzpomínce.
Já mu pouze úsměv vrátil a soustředil se na kroky.
Takhle jsme tančili, dokud neskončila melodie. Přidal si k nám pak Lu s Rose. Byl to nádherný večer.
Nejraději bych měl ale u sebe Chanyeola. Od té doby, co jsem ho neviděl, jsem na něj neustále myslel. Těšil jsem se, až se tam budu moct zase vrátit a okusit Chanyeolovy rty.