I am your nutcracker //ChanHun//

•°5°•

V paláci jsme si to rovnou zamířili do místnosti s přístrojem od matky, kde by měl čekat i KyungSoo. Nepletl jsem se, jakmile jsme tam dorazili, Kyung se k nám přiřítil s ustaraným pohledem a oba si nás jím sjel.
,,Jste v pořádku?" Vypadlo z něj.
,,Ano, jsme... Jen vojsko bohužel ne..." Smutně jsem vydechl a podíval se mu do očí.
,,No... Hlavně, že jste živý vy dva. Co klíč?'
,,Ten máme."
Byla to jediná šťastná zpráva. Vytáhl jsem z kapsy klíč a podal ho s úsměvem Kyungovi. Ten se na klíč v jeho malých dlaních zasněně podíval a pomalu se s ním vydal k přístroji. Já se s Louskáčkem postavili vedle a  se zájmem se dívali, co se stane.
Kyung vsunul klíč do dírky na velkém ovládacím panelu a ten se začal pomalu otevírat. Šlo z něj jakési zlaté světlo. Nebylo to obyčejné ovládání, ale to tady nebylo nic.
,,Ah... Konečně... Tak to vyzkoušíme. Vojáci? Dejte je tam." Přikázal Kyung svým zbylým vojákům.
Lidi v červených uniformách vzali z vozíků okolo jednu krabici a vynesli ji nahoru na přístroj, kde její obsah s hlasitým rámusem vysypali. Znělo to jako mlácení kovu o kov... A taky že tomu tak bylo.
Když totiž Soo spustil přístroj a díky paprsku vycházející z hlavice, podobné, jako má mikroskop, se začali vojáci zvětšovat a zvětšovat a já uviděl, že jsou celý z cínu a nejsou jako ostatní "Živí".
,,Cínoví vojáčci?" Podivím se i nahlas.
,,Ano, jsou silnější, nedobytnější a hlavně mě budou poslouchat na slovo. Bude to dokonalá armáda!" Soo se zákeřně zasmál.
S Louskáčkem jsme se na sebe podívali a oba se zamračili.
,,Má to být jen obrana." Chanyeol udělal k Soovi pár kroků.
,,Jste tak naivní..." Viděl jsem, jak Soo protočil očima. ,,Královna nás opustila! Nechala nás tu napospas. Chci zničit čtvrtou říši jednou provždy a sjednotit zbylé říše v jednu velkou! Dělám to jen pro dobro..."
,,Pro dobro?! Ty to děláš jen pro sebe! Ne JongDae, ale ty! Ty chceš ovládnout říše, jsi lhář!" Zle jsem se na něj rozkřičel.
Cítil jsem, jak se mi vaří krev v žilách, dlouho už být klidný nedokážu.
,,Jak se to opovažuješ mluvit s králem?!" Zařval na celou místnost.
Na jeho jemný hlas to bylo dost hlasité, ale stále vysoké.
,,Zavřete je!" Ukázal na nás s Louskáčkem rukou.
Uslyšel jsem jen řinčení kovu a mé ruce byly uvězněny ve spárech cínového vojáka. Byl mnohem větší, jak já, nebo Chanyeol.
I když jsem se snažil vzpírat a dostat se z jeho sevření, nepovedlo se mi to a oba dva nás táhli pryč z místnosti.
Viděl jsem už jen, jak Jyung dále pokračuje ve výrobě své armády, která ho doslova poslechla na slovo.
Cínový vojáčci totiž byli dutí a tak nemohli mít vlastní smýšlení a city. KyungSoo to měl dobře promyšlené... Momentálně jsem byl naštvaný sám na sebe, jak to, že jsem na to nepřišel. Nepřišel na to ale nikdo. Byl to výborný herec, to se muselo uznat, ale taky pěkný hajzl.
Po dlouhých minutách táhnutí nás přes několik chodeb a po několika schodech nás vojáčci hodili do jakési kruhovité místnosti a zamkli, abychom se nedostali ven.
Kopl jsem zlostně do mřížovaných dveří a zavrčel.
Zanedlouho k nám přidali i další dva zástupce říše a já se už vážně naštval. Tohle snad nemůže myslet vážně?!
,,Nenávidím ho!" Zařvu.
Chanyeol byl jak jinak, než v klidu. Přistoupil ke mně, vzal mě za ramena a podíval se mi do očí.
,,Tímhle nic nevyřešíš, chce to klid. Nikdo z nás tohle nemohl vědět. Hlaveň si to nedávej za vinu, nebo něco takového." Promluvil klidným hlasem.
,,Ano... Máš pravdu." Vydechnu a pohled mu oplatím. ,,Nedávám si to za vinu, já... Za to nemohu..." Hned jsem se ale zamračil. ,,Můžeš za to ty!" Odstrčím ho od sebe. ,,Kdyby jsi mě nepřemlouval, ať ten klíč vezmu do paláce, nic by se nestalo!" Dupl jsem si a rozešel se do úplně jiné místnosti.
Chanyeol se na mě při tom díval trochu nechápavě, dezorientovaně.
,,Jistě, byla to jen má chyba... Jsem přeci jen pitomý voják." Uslyšel jsem ještě za sebou.
Sedl jsem si s naštvaným výrazem na židli, co tu byla a díval jsem se před sebe do země.
Uplynula nějaká doba a já se pořádně uklidnil. Neměl jsem odvahu se za Chanyeolem vydat a omluvit se mu... Viděl jsem už na takovou dálku, že ho to mrzí a že je na mě naštvaný. Seděl jsem tedy na židli a poslouchal hrací skříňku ve vejci. Ach matko... Proč mi tohle děláš? Měl jsem dostat všechny odpovědi a místo toho dostanu hrací skříňku... Co zakrýváš?
Přejížděl jsem prstem po vnitřku vejce, respektive hlavně po horní straně, abych nepoškodil hrací systém. Najednou se ale pohnul kus jedné kruhové ozdoby veprostřed vejce. Promáčkl jsem ho dál a kruh se kompletně otočil. Místo pozlaceného kovu se objevilo malé zrcátko.
Podíval jsem se do něj a ještě jednou se zamyslel nad smyslem věty, co mi matka napsala.
,,Vše, co potřebuješ, je zde." Zopakuji.
Rychle se zvednu ze židle a usměji se.
,,No jasně! Vše co potřebuji jsem já!" Asi jsem si to uvědomil pozdě, ale přece jen.
Rozeběhl jsem se do vedlejší místnosti, kde seděl Chany a zastavil se až u něho.
,,Chanyeole, já na to přišel! Vše co potřebuji je..."
,,Ty sám... Já to slyšel, řveš tu přes celý palác..." Odvětil nepříjemně a odvrátil ode mne pohled.
,,Ty se stále zlobíš?" Úsměv mi ze tváře zmizel a já se začal cítit provinile.
,,Ne... Trucuji tady jen tak." Řekl s jasnou ironií v hlase.
,,Já... Se ti omlouvám... To co jsem řekl nebylo vůči tobě fér. Prosím, už se nezlob." Snažil jsem se o nejsladší tón hlasu.
Chanyeol na to ale nereagoval, takže jsem se na chvíli zamyslel, co s tím. Něco mě napadlo, ale musel bych být vážně odvážný, abych to udělal. Momentálně jsem tu odvahu maximálně nabíral.
,,Ch-Chany..." Nasucho polknu a udělám k němu pár kroků. ,,Prosím... Nemůžeš se na mě zlobit dlouho."
Díky jeho sedu jsem se mu mohl bez problémů posadit obkročmo na klín a opřít se o jeho stehna rukama.
Jeho tvář vypadala opět zmateně. Ale neodháněl mě, ani neprotestoval, což byl pro mě znak toho, že bych mohl udělat to, co jsem měl v plánu.