I am your nutcracker //ChanHun//

•°2°•

Rozhléhala se přede mnou zasněžená krajina. Myslel jsem si, že je tohle ten dar. Zlatá niť ale nekončila a pokračovala podél stromů dál.
Sebral jsem svou obvahu a vkročil v tanečních botách na studený sníh.
Šel jsem dál po niti, která mě dovedla po dlouhých minutách k velkému smrku, kde končila mezi jeho větvemi. Zářilo mezi nimi i malé světélko. Zvědavost mě donutila tam nahlédnout a já byl pak rád, že jsem to udělal.
Byl tam klíč, nevěděl jsem, jestli ten, který hledám, ale k něčemu určitě byl, jinak by mi ho strýc neukázal.
V moment, kdy jsem k němu natáhl ruku ho ale vzala... Myš? Trhl jsem hlavou směrem, kterým běžela a rozeběhl jsem se za ní. Nemohl jsem dopustit, aby mi ten klíč vzala.
,,Hey! Vrať mi ten klíč!" Zavolal jsem na ni, ale pravděpodobně mi nerozuměla a utíkala dál.
Vypadalo to, jako kdyby si ze mě dělala srandu, jelikož občas zastavila, podívala se na mě a pak zase utíkala. Chtěla, abych ji následoval, takže se držela ve stále stejné vzdálenosti, dokud jsme nenarazili na řeku. Myš hbitě přeskákala po kamenech na druhou stranu, ale pro mě to bylo nemožné. Začal jsem se ohlížet po alternativní cestě.
Nemusel jsem se rozhlížet dlouho a nedaleko jsem zahlédl most. Vydal jsem se k němu.
Prošel jsem kolem menší budky a zahleděl se do ní. Stál tam o něco vyšší muž s bílými vlasy a oblečením vojáka, podobně, jako měli dřevění vojáčci, co dostal bratr od matky. Měl zavřené oči a pobledlou pleť, jako kdyby tam umrznul. Pomalu jsem budku obešel a dostal se k mostu. Byl uzavřen malou závorou, kterou poháněl složitý stroj. Jediná nevýhoda byla, že se dala snadno překročit a to jsem měl v plánu udělat.
,,Stůjte!" Uslyšel jsem za sebou hlasitý hrubý hlas a ostře jsem se otočil.
,,C-co? Já? Já..." Odkašlal jsem si. ,,Chci přejít jen přes most." Snažil jsem se znít nebojácně.
Muž na mě upíral trochu zamračený pohled a tasil proti mně dlohou šavli.
,,Do čtvrté říše nikdo nesmí." Prohlásil. ,,Proč tam chcete?"
,,Malá myš mi ukradla velice důležitý klíč a já ho musím získat zpět."
,,Bohužel s tím vám nemohu pomoct." Stáhl zbraň a pouklonil se.
Podíval jsem se na most a pak zas na něj.
,,A... Uhm... Mohu mít otázku?" Promluvil jsem trochu opatrněji.
,,Ano, ptejte se."
,,Kde... To vlastě jsem?"
,,Kde jste?" Podivil se.
,,Ano, přišel jsem sem ze Seoulu z domu mého..."
,,Seoulu?" Vypadal více zmatený, než já. ,,Jsi ze světa lidí?"
,,Ano, jsem." Pokynul jsem mu na to hlavou.
,,Vaše jméno?" Jeho otázky nekončily.
,,Oh Sehun." Řeknu mu ho celé a zvednu jedno obočí.
,,Oh... Syn královny Lisy?" Vyhrkl na mě.
,,No... Má matka se jmenovala Lisa... Ale... Královna to nebyla... Pokud vím." Zamyslím se.
Voják najednou padl na jedno koleno a s rukou na srdci se pouklonil.
,,Omlouvám se, princi, za mé nemístné chování."
,,Princi?"
Byl jsem lehce dezorientovaný, jsem v cizím světě a ještě mi tu říkají princi... Asi jsem četl moc pohádek a tohle je jen sen.
,,Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem kapitán Chanyeol, jediný louskáček v zemi." Krátce zasalutoval a napřímil se.
Byl vyšší, než se na první pohled zdál. První člověk který je vyšší jak já. Počkat... On to vlastně není člověk... Tak nic.
,,Dobře, kapitáne... A teď už mě můžete pustit přes most?" Za zkoušku jsem nic nedal.
,,Ale... Tam je to nebezpečné, neměl byste..."
,,Je mi to jedno, chci přes most." Skočil jsem mu do řeči.
,,To... Je rozkaz?"
,,Ano, to je rozkaz." Přikývnul jsem hlavou, abych tomu dodal důraz.
Louskáček si jen povzdychl a přešel k zařízení co údajně mělo zvednout závoru. Zatáhl za hromadu páček a stroj začal pracovat, jako kdyby to mělo udělat něco velkého. Nakonec se jen zvedla závora a já měl chuť se praštit do čela. Vážně na zvednutí jedné závory musí mít tak složitý stroj?
,,Nenechám vás ovšem jít samotného." Oznámil s pohledem na mně. ,,Nesmím dopustit, aby se vám něco stalo, princi."
,,Prosím... Říkejte mi Sehune."
,,To je další rozkaz?"
Tiše jsem se zasmál a přikývnul.
,,Ano, to je rozkaz." Řekl jsem pobaveně.
Kapitán se jemně usmál a podíval se zase jiným směrem, pak hvízdnul. Svůj pohled jsem přesměroval na místo, kam směřoval ten jeho. Stál tam kůň, který ze sebe na hvízdnutí setřesl sníh a podíval se naším směrem. Byl černý s dlouhou hřívou a vypjatou hrudí. Byl krásný a majestátní.
Kapitán k němu přistoupil, pohladil ho po čumáku a vzal ho za otěže. Pak s ním přišel ke mně a naznačil rukou, abych přešel přes most. Pouklonil jsem se a bez dalších zbytečných slov jsem se vydal po dřevěném mostě přes řeku.
,,Hledáme myš se zlatým klíčem." Promluvím na druhé straně ke Kapitánovi.
Ten nasedl na svého koně a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl naskočit. Přijal jsem ji a vydrápal se s jeho pomocí na hřbet klisny. Jeho jsem se chytil za ramena, abych nespadl.
Nic neříkal, jen pobídl koně do kroku a vstoupil do pochmůrně vypadajícího lesa. Stromy okolo nebyly zasněžené a neměly plné větve jehličí, naopak... Vypadaly zvadle, všechno tu vypadalo zvadle, šedě a opuštěně.
,,Kde to jsme?" Zeptal jsem se pro jistotu.
,,Ve čtvrtém kraji... Nebezpečném místě, kde je nahromaděno všechno zlo tohoto světa." Vysvětlil dramatickým tónem a stejně jako já se začal rozhlížet.

,,Tam!" Křikl jsem a ukázal na malou myš nedaleko nás.
Pustil jsem se ramen kapitána a seskočil z koně, hned jsem se rozeběhl za svým klíčem.
,,Sehune počkejte! Je to nebezpečné!"
Podle všeho i louskáček sesedl z koně a běžel za mnou.
Já ale nezastavoval a běžel za myší. Přeskakoval jsem kořeny stromů, prodíral se křovím a vyhýbal se blátu, kterého bylo všude plno jen abych dostal konečně to, co mi patří.
Myš náhle skočila do díry v zemi, co se zavřela stejně rychle, jako se tam objevila.
Dupl jsem si a sám pro sebe si zanadával.
,,Prokletá myš!"
Odfrkl jsem si a pomalu se obrátil na odchod. V nakročení jsem ale strnul.