24 perníčků

[nerozhodný konec]

Marinette se otočila, vzala Hannie za ručku a ráznym krokem si to namířila k odchodu. Adrienovi už stékala po tváři první slza, která si nějak prorazila cestičku. Toho si ale Hannie všimla, když po něm hodila poslední, lítostivý pohled. ,,Mari! Vánoční elf pláče! Ale na Vánoce nemá být nikdo smutný!" Rozkřikla se po své chůvě a vytrhla se ji drobnou ručičkou ze sevření, aby Adriena mohla obejmout. Ten se na ni smutně podíval a setřel tu neposednou slzu. ,,Nebrečím, vidíš? Je to Marinette rozhodnutí, chápu to." Tato věta, kterou mluvil spíše na Marinette mu však nějak nešla přez jazyk a zněl spíše víc zoufale, než statečně, navíc se mu po tváři začala spouštět další slza a po chvilce další. Mari se na to už nemohla koukat, mrzelo jí to, na druhou stranu ji ale hodně naštval a ona se neuměla takto rychle rozhodnout, zda mu odpustit, nebo ho nechat nadobro odejít ze svého života. Z této situace se jí také začali stékat slzy, stejně jako Hannie, která se bála o své dárky, jelikož rozbrečely elfa. 

Na ty tři musel být žalostný pohled. Tři plačící lidé naproti sobě v období Vánoc. Lidé po nich házeli lítostivé a zvědavé pohledy a Marinette už to začínalo vadit. ,,Promiň.. neumím odpouštět takto rychle." Žalostně se usmála a zavolala Hannie, která stále objímala již naplno plačícího blonďáka, že odchází. Nechala ho tam stát na místě a zírat směrem, kterým zmizela. 

Hannie ani neposkakovala, ani se neusmívala ale byla smutná a dokonce odmítla své modrovlasé chůvě dát ručku. Marinette se vše míchalo v hlavě, nevěděla, zda udělala dobře. Nechtěla ho ranit ještě více, moc dobře věděla, že už takto to má v tuto dobu složité. Přemýšlela, že by se otočila a vrátila se do parku, odkud by blonďáka začala hledat a omlouvat se, tuto myšlenku však zahnala hned, jak si vzpomněla na pocity, které ji doprovázely ve chvíli, kdy ho viděla v té uličce. Na druhou stranu ale v televizi říkal, že toho lituje a teď také vypadal, že ho to opravdu hodně mrzí. I tak se ale vydala i s Hannie domů a už nad tím nepřemýšlela. 

Doma si pro malou přišla její maminka. Děkovala Marinette za hlídání a ptala se Hannie, jak se měla. Její odpověď ale všechny udivila ,,Marinette rozplakala vánočního elfa a teď nedostane ona ani já dárečky, protože na ní je Santa určitě naštvaný a je to moje chůva!" ( Jen taková poznámka od autorky tohoto konce.. ve Francii nemají Santu ale postavu nazývanou Père Nöel / otec Vánoc /, která je ale Santovi hodně podobná  :3 )  Všechny zraky se upřely na modrovlasou dívku, která momentálně splývala v obličeji s bílou stěnou za ní. Nechtěla na Adriena ani pomyslet a Hannie jí v tom moc nepomáhala. ,,Ale Hannie, na tvé dárky se to nevztahuje, já ho rozplakala, já nedostanu dárky ale ty jsi přeci byla moc hodná a Santa ví, že za to nemůžeš. Mrkla na ní s falešným úsměvem, na kterém si dala dost práce a obejmula ji. 

Adrien se procházel po Paříži. Litoval všeho, co udělal. Měl pocit, jakoby ztratil dalšího člověka. Nebolelo to sice ani zdaleka jako smrt jeho matky, ale ten nepříjemný pocit ztráty tam byl. Ani sám netušil, proč tyto dvě události vůbec spojuje dohromady. Nebylo asi ani správné je porovnávat a on ani nerušil, kdy začal. Náhle ho však napadlo, že za Mari ještě jednou dojde a zkusí to urovnat. Hned zamířil do květinářství, které už zavíralo a přemluvil prodavačku, aby mu prodala ještě nějakou kytici. Od každé květiny v obchodě tam dal jednu. Byla to hodně barevná a velká kytice a on doufal, že to bude stačit. Vydal se tedy směrem k pekárně Dupain-Chengových s odhodláním získat si zpět Marinettinu důvěru. 

Když přicházel k pekárně, potkal Hannie s nějakou ženou, zřejmě její maminkou, jak odtamtud odcházejí. Malá brunetka jeho směrem ukázala a něco začala vyprávět své mamince. Adrien se na ně jen usmál, pozdravil a pokračoval ve své cestě. Před pekárnou se na chvilku zastavil a ještě jednou si projel celý scénář, co chce vlastně říci. Připravoval si ho celou cestu a byl na něj pyšný. Zaklepal a musel chvilku počkat, než otevřela Marinettina mamka. Hned se na něj mile usmála a pozdravila. Adrien pozdrav hned zopakoval ,,Je tu Mari? Potřebuji s ní mluvit." Sabině pohled sklouzl na kytici v jeho rukou. Za ten krátky pohled stihla rozeznat růže, tulipány a karafiáty. Druhů květin zde však bylo o mnoho více.
,,Je nahoře. Neboj, ona ti odpustí. Neumí se moc dlouho zlobit" mrkla na něj a pustila ho dál. Sundal si boty a zamířil do pokoje, kde má být údajně ta modrovlasá dívka, kterou má tak rád a které tak ublížil. 

Poklop v jejím pokoji se otevřel a pohled ji skouzl na blonďatého chlapce, který byl momentálně ta poslední osoba, kterou chce vidět. Zároveň se ji však ulevilo, že ho vidí. Naznačila mu, ať vstoupí.

Adrien opatrně vstoupil do jejího pokoje a zavřel za sebou poklop. ,,Tak mluv" prohodila Mari s hraným nezájmem jeho směrem. Adrien se náhle cítil tak bezmocně. Celý jeho připravený text zřejmě zůstal někde daleko a on si nepamatoval ani slovo. ,,Ehmm... nooo... chci se ti strašně moc omluvit.. vážně mě to mrzí a nechci, abys na mě byla naštvaná..." Podal ji kytici. Mari se ji hned chopila a prohlédla si jí. Nemohla být už déle naštvaná, udělal toho pro ni tolik hezkého a těch pár věcí, co pokazil se dají odpustit. ,,Kámoši?" Optala se Mari, anižby tušila, jak moc Adriena tato slova zamrzela. Nakonec však i on dodal svou část slibu ,,Kámoši."

Now, tHey ARe JusT a FRieNdS.. 🙃
Moc pěkný konec od debcz9 😊

Strašně se mi líbí co jste vy z Hannie udělali, je to teď takový provaz, který svázal Adriena a Marinette kvůli víře v Santu. Opravdu se vám povedla prosadit její dětská naivita♥👌🎄

A omlouvám se, nějak jsem dnes zapomněla vydávat😅 každopádně, jeden konec stále čeká😱😏