24 perníčků

2. prosince

,,Včera jsi mi neřekl svoje jméno." Řekla ta malá tmavovláska místo pozdravu.
Adrien si nemohl pomoct, ale už jí měl plné zuby.
,,Adrien."
,,To je hezké jméno." Mile se usmála, ale Adrien se raději koukal kamsi do háje.
,,Hmm, dík. Ty jseš nějak Marie, ne?"
,,Marinette."
,,Docela dlouhý jméno, to než vyslovím, nemáš nějaký kratší jméno?"
,,Ehm, můžeš mi říkat Mari."
Konečně se jejich oči střetly. Adrien musel sklopit hlavu, aby se na ni mohl kouknout.
,,Tak koukej, Mari, jsem tady za trest, nebudu dělat nic víc než můžu, chápeš? Takže bych udělal dohodu, já ti nebudu znepříjemňovat přípravy na Vánoce a ty po mně naoplátku nebudeš chtít nic chtít."
Zamyslela se, ale bylo na ní vidět, že se jí to nelíbí.
,,Ale my musíme spolupracovat, jinak to neuděláme pořádně."
,,A to jako vadí?"
V očích se jí tak divně lesklo, přikývla.
,,Ach bože, jseš neskutečně otravná."

Adrien seděl na lavičce a koukal na Netflix, v uších měl sluchátka a nevnímal okolí.
Marinette se mezitím sama pustila do natírání vánočních stánků. Musela vždycky natřít střechu na bílo, aby vypadala jako od sněhu, pak čekala než první vrstva zaschne a začala nanášet další. Nejenže si musela neustále přenášet žebřík, ale i barvu, která vážila asi deset kilo.
Opravdu nechtěla před tím blonďákem vypadat jako nějaká citlivka, ale nešlo to.
Ještě nikdy nepotkala nikoho tak zlého. Na Vánoce se těšila celý rok, ale teď jí do života vešel tenhle Adrien a všechno jí zkazil.
Rychle mrkala, aby zahnala slzy. Měla zničené celé svátky.
Slzy se promíchávaly s bílou barvou a zanechávaly na dřevě skvrny.

Přes svoje myšlenky ani neslyšela jak pan Dergler neboli pořadatel dobrovolných činností, peskuje Adriena za to, že nic nedělá.
,,Marinette!!? Až zas příště nebude chtít pracovat, zavolej mě."
Marinette si rychle utřela slzy a usmála se.
,,Ehh, dobře pane Derglere." Zamávala mu a jakmile se k ní otočil zády, opět začala horlivě natírat.

Adrien stál dole jak kůl v plotě a sledoval ji.
,,Takže nechceš pomoct." Konstatoval.
,,Ne!! Jistěže ne! Nenechám si od tebe zkazil Vánoce, nejlepší svátky v roce. Víš Adriene, pro mě to hodně znamená a ty mi to kazíš, vážně jsem nečekala, že to bude letos taková dřina."
Možná ho to mělo zasáhnout, ale jen ho překvapilo, že se mu vůbec postavila.
,,Dobře, budu tě sledovat, řekni si kdyžtak o pomoc, někoho ti seženu."
Řekl a už zase se začínal koukat do telefonu.

,,Ehh, podal bys mi prosím tu barvu?" Ukázala na obrovskou plechovku barvy, která nevinně čekala na zemi.
,,Nechceš si pro ni dojít? Koukám na seriál."
Povzdechla si a setřela si slz, které jí pořád kazily náladu.
Nakonec se Adrien překonal a neochotně jí barvu zvednul ze země, ale nepodal, musela se natáhnout.

Nebyla by to samozřejmě Marinette kdyby se nechytla střechy a druhou rukou se nesnažila uchytit ucho od plechovky s bílou barvou.
Jenže nezajištěné štafle se pod ní zhouply a ona si to už letěla dolů, zavřela oči a pustila plechovku.
Dopadla do Adrienovi náruče, ani nedovedla popsat jak jí bylo trapně.
Zrudla jako rak, ale Adrien na ni jen nevěřícně koukal.
,,Tys mě chytil?" Marinette to nechápala, tohle bylo to poslední co by od necitlivého a naprosto flegmatického kluka čekala. Neodpověděl, jen se jí zahleděl do očí.
,,Ty brečíš?" Naklonil se k ní až se skoro dotýkali nosy a koukal jí vzteklým pohledem do očí.
,,N-ne, to mi slzí oči z větru, mám je dost citlivé."
Když jim oběma došlo jak trapná to je situace, ve které se ocitli, Marinette okamžitě seskočila z jeho náruče.
,,Promiň, že jsem spadla, možná kdybys mi nějak normálně podal tu barvu-"
Umlčel ji rukou.
,,Myslím si, že máme vážnější problém."
Ukázal na stěnu stánku, kde byla obrovská bílá šmouha.

Oba na ni nevěřícně zírali snad věčnost.
Marinette zbledla a začala se třást.
,,Kurva.." ulevil si Adrien a dal si ruku před pusu ve znaku čirého zoufalství.
Chvíli tam tak stáli a nevěděli co mají dělat.

,,Dobře, měl bych nápad, ale budu potřebovat černou barvu."
Marinette se rozšířily oči nadšením, okamžitě se kamsi rozběhla. Adrien měl mezitím čas uvažovat nad tím co se právě stalo. Opravdu nabídl cízí holce pomoc jenom kvůli, že brečela? Nejradši by si naflákal. Co se to s ním sakra stalo?

Marinette se vrátila celá udýchaná s rudými tvářemi.
,,Tady máš černou barvu." Podala mu malou plechovku a štětce.
Adrien nejdřív použil ještě trochu bílé, ale Marinette pořád nevěděla proč. Nemohli vyplývat  všechnu bílou barvu na jediný stánek.
,,Ehh, mohla by sis vzít taky bílou a začít malovat vločky všude okolo? Musíme to udělat rafinovaně."
Soudě jejího výrazu jí začínalo svítat. Drapla do ruky štětec a začala trpělivě malovat vločky, opravdu každou jinou. I přes nechuť, kterou k té práci Adrien choval musel uznat, že ji obdivuje.

Zhruba po dvaceti minutách práce se na své dílo šli kouknout zdálky. Marinette se na tváři objevil šťastný úsměv.
,,Tohle bych do tebe neřekla." Na místě bílé skvrny byl teď obří sněhulák, nebyl tak uhlazený jako vločky okolo něj ani neměl tolik detailů, ale oba museli uznat, že stánek vypadal veseleji.

Zbývající hodiny dále barvily střechy a občas tam přidali pár vloček, Adrien raději držel žebřík, protože rozhodně nechtěl, aby mu zas kdokoliv spadl do náručí.
Ke konci, tedy v sedm, se na jejich celodenní práci přišel podívat pan Dergler.
Užasle vykulil oči.
,,Vidím, pane Agreste, že vám vyhovuje být ve dvojici s někým tak zručným a kreativně nadaným jako je právě slečna Marinette. Musím uznat, že se mi líbí váš nápad dozdobit stánky i jinak. Máte za to u mě plus." Mrknul na ně a něco si zapsal do složek.

,,Děkuju moc, Adriene, nakonec jsem si to užila. Musím uznat, že nakonec asi nebudeme tak špatný tým." Žádná odpověď, ohlédla se a spatřila Adriena jak zrovna zatáčí do jiné ulice.

Pěknou neděli 🙃 líbí?
Já se musím přiznat, že vánoční příběhy miluju psát.
Řekla bych, že Druhá tvář černého kocoura (kdo nečetl moji vánoční story z minulého roku, povinně do toho!)  je společně s Světla v nás můj příběh, který jsem si oblíbila o trošku víc než ostatní😏🤔♥ to se může ne?

Který příběh ode mě máte nejradši vy? 🤔👑