XXXVIII.

62 9 2
                                    

„Promiň, Skye," přilepil k sobě rty a jemně, podle všeho omluvně, zakroutil hlavou. Nechápala jsem to. Omlouval se už tolikrát, že bylo těžké uvěřit, že by se znova vracel k tomu večeru.

Zamračila jsem se a snažila mu předat to, nad čím jsem usilovně přemýšlela. Místo odpovědi se ale rozešel přímo ke mně. Krátkou vzdálenost mezi námi překonal pár kroky a zastavil se jen kousek vedle s tázavým pohledem.

V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že ignoroval mou prosbu o vysvětlení. Jen jsem po tak dlouhé době potřeboval obejmout. A namlouvala si, že od kohokoliv. V hloubi duše mi bylo ale jasné, že on nebyl kdokoliv.

Schovala jsem své tělo do jeho náruče jako ten nejdražší diamant a své srdce přinutila se k tomu příliš nevázat. Úsměv se mi už ale schovat nepodařilo. Vždyť to byl Nicholas...

Jeho hrudník naopak bil přímo zběsile. Chvíli mi připadalo, jako by měl všechen jeho obsah vskočit do toho mého. Byl snad víc nervózní, než já?

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit," odtáhl se a palcem pravé ruky mi opatrně přejel po tváři. Smutně jsem se usmála a snažila se neztratit v jeho mechově zelených očích. „Omlouvám se," zopakoval a stáhl svou ruku zpátky podél těla, „už jsem pochopil, že se musím posunout dál. Tak, jak jsi mi to řekla." Hleděla jsem na něj s nechápavým výrazem. Znova jsem se ocitla v situaci, kdy mi jeho slova motala hlavu.

„Co tím myslíš?"

On svůj pohled namířil jinam. Rychle zamrkal a v hlavě se očividně snažil najít vhodná slova. „Nic," zalhal. Nikdy to neuměl. A už vůbec mu to nemohlo projít u profesionála v zakrývání pravdy. „Pojedu za mámou," řekl nakonec, nervózně po mě hodil rychlý pohled a otočil se ke garáži, ze které zanedlouho vyšel i s kolem. „Měj se!"

„Ahoj, Nicholasi," sledovala jsem jeho pomalu se vzdalující záda. Tohle rozloučení bylo vážně zvláštně komické. Jako bychom se dnes znova potkali.

Pořád jsem ale z hlavy nedokázala dostat pocit, že to byl úplný konec. Něco se v Nicholasově životě stalo a nebyl to jen převoz jeho mámy do neoblíbené nemocnice...

***

„Je tady bez tebe strašná nuda! Cítím se jak klokan na Antarktidě. Absolutně ne ve své kůži," postěžovala si Willow. V pozadí se ozývaly hlasité výkřiky zbytku mých spolužáků a já si dokázala přesně představit, jak hned po ukončení tohoto hovoru poběží za nimi.

„Jo tady to taky není dvakrát velká zábava," zamručela jsem s myšlenkami na Nicholase, jeho matku, celý dnešní den a taky na prázdnou mísu, která byla ještě ráno plná brambůrků.

„Ani Nicholas tady není," řekla o něco opatrněji. Asi nevěděla, jak bych mohla reagovat.

„Jo, to vím."

„Tys ho potkala?" vykřikla. Bylo mi hned jasné, že se bez vysvětlení od telefonu ani nehne.

„Jo. Přišel tam, když jsem zavolala policii na jeho tátu," řekla jsem bez přemýšlení. Z toho nemohla pochopit vůbec nic.

„Takže já si jenom na pár dní odjedu a z tebe se stane skryté očko?" uchechtla se. Nejspíš mě nebrala příliš vážně.

„Viděla jsem, jak jeho otec zmlátil paní Clearovou až do krve. Fakt bych radši ležela v posteli a sledovala seriály."

Na druhém konci na chvíli zavládlo ticho. Když tedy nepočítám rozruch kolem Willow.

„To si děláš srandu?" zeptala se tiše.

Eyes talkWhere stories live. Discover now