XXVII.

74 7 3
                                    

„Willow?" stála jsem oněměle s pohledem přilepeným na ni a kluka s vlasy v odstínu tmavých kaštanů. Mé oči tomu nevěřily. Přísahám, že ona si sama sobě slíbila, že se k němu už nikdy dobrovolně nepřiblíží. A nebylo to zas tak dávno.

„Skye!" usmála se, vstala a přiběhla ke mně, aby mohla pevně obejmout mé v tu chvíli tělo jen z křehkých větviček, které bez práce polámala. Po druhé přísahám, že v telefonu ani z daleka opile nezněla.

„Chtělas se mnou mluvit," zamračila jsem se a zadívala se přímo do jejích hnědých očí, které vůbec nebyly mimo jako ona. Vypadaly klidně a rozhodně. Na obličej jí jen vyskočil úšklebek a pak už mě za ramena táhla někam ke stromu.

„Jett..." zkřivila celý výraz a až skoro spadla na kolena. Ten kretén... Ale i tak. Za těch pár minut, co jsme se dostávali z pokoje pro hosty, se nemohla stihnout takhle zřídit. „Řekl, že nemůžeme být spolu. Že odjede," objala pažemi můj krk a dýchala na zadní část zad. Mluvila jako histerka, což nikdy nedělala. Plakala, křičela, skoro mi až drásala kůži do masa. Tohle bylo divadlo. Pokud se na nás někdo díval, musel mít dobrou zábavu.

Došlo mi, že tak trochu přehrávala.

„Můžeš se prosím tě uklidnit? A nemusíš to až tak přehánět. Stejně tě nevidí," rozhlédla jsem kolem sebe s cílem spatřit tmavé Jettovy vlasy nebo jeho ledové oči. Nic. Nebylo po něm ani hledu ani slechu.

„To jsem až tak špatná herečka?" zvedla se pomalu zpátky na své nohy a našpulila divně rty. Bez pochyb v sobě nějakých pár skleniček měla, ale ne až tolik.

„Ne, ale já tě znám," nadzvedla jsem obočí a složila ruce na hrudníku. „A taky jsi mi před pár minutami volala naprosto v pohodě."

Ona se jen uchechtla a sedla si na nocí zchlazenou trávu. „To s tím Jettem je ale pravda. Řekl mi to. Že nemůže," podepřela si pěstí pravý spánek a po tváři jí stekla další slza. Tentokrát doopravdická a plná smutku.

„Zabiju ho. Vlasto ručně ho vykuchám," sesunula jsem se k ní dolů a položila dlaně na její ramena. Dostal varování a já myslela, že to vyřešil. Že by tu vzdálenost zvládl a překonal; ale houby z toho...

„Myslíš, že by si to ještě rozmyslel?" podívala se na mě smutně. Já se nezmohla na nic jiného, než jen pokrčení ramenou. Možná si myslela, že jsem ho znala líp, ale nebyla to pravda. Ještě na nějaké poznávání nebyl čas.

„S tím Connorem ses pokoušela o co?" zamračila jsem se nepříjemně. Nikdy bych si nedokázala ani představit, že by byla něčeho takového schopná.

„Kousek vedle stál Jett a já si řekla, že třeba bude žárlit nebo tak. Já vím, byla to blbost," položila si hlavu na pozvednutá kolena. Měla pravdu. Byla to blbost. Dokonce bych řekla jeden z nejhorších nápadů a to jich už měla Willow hned několik.

„A co hodláš dělat teď?"

„Nenechám ho jen tak odejít. Budu bojovat. Chce mě a já chci jeho. Nezbaví se mě takhle jednoduše," řekla bez přemýšlení se stále přilepeným obličejem ke svým riflím.

„Takže mám se zabíjením ještě počkat?" ušklíbla jsem se a strčila do ní loktem. Ona se na mě tentokrát podívala s pobavenýma očima a obtisknutým čelem na černé džínovině. Očividně si nevzala nějak zvlášť dobrý make-up.

„Možná jenom trošku," zvlnila své rty taky do širokého úsměvu. Ten hned zmizel, když jsem se jí nějakým nenápadným způsobem pokusila naznačit, že se její vrchní část obličeje přemístila na kolena. Chvíli se mračila, pak snaživě skvrny drhla a nakonec všechno vzdala a jen se silně praštila do čela. Přesně do míst, kde něco málo chybělo. „Do počmáraného poníka!" zakřičela na můj vkus až příliš nahlas. Ani jsem se nesnažila nesmát. V tomhle stavu jsme musely do skupiny ožralých lidí zapadnout jako šneci do ulit. Já se smála jako umírající lachtan a Willow nadávala do poníků.

„Skye?" postavila se před nás vysoká postava s Nicholasovým hlasem. „Shání tě bratr."

„Proč?" zeptala jsem se ještě stále ne úplně normálním hlasem. Willow na něj koukala jako na zjevení a vší silou si zakrývala nohy se stálým úšklebkem. Tahle scénka vypadala dost vtipně. Minimálně z mého pohledu určitě.

„Asi chce vědět, jestli ses náhodou neožrala," uchechtl se Nicholas a podal mi pomocnou ruku k odlepení mého zadku od země. Potom chtěl pomoct i Willow, ale ta jen zakroutila hlavou a hlavně nenápadně vstala zády otočená k němu. Pak si do ruky vzala kapuci dlouhé bundy, která v téhle pozici dosahovala až pod kolena, takže nic nešlo vidět. Jen jí musela být docela velká zima.

„Jdeš taky?" zeptala jsem se jí s pobaveným tónem.

„Ne. Asi půjdu za ty víš kým a povím mu ty víš co," uchechtla se, komicky nám zamávala a s bundou skoro až pod nohama odklopýtala pryč.

„Je v pohodě?" zeptal se Nicholas s jedním obočím výše a nechápavě pobaveným výrazem. Nedivila jsem se. Zvláštní by bylo, kdyby čemukoliv z toho rozuměl.

„Ona? Nikdy."

***

Po krátkém rozhovoru s bratrem jsem se zklamáním zjistila, že měl až příliš mnoho alkoholu a tak zůstával přes noc u Zacha. To, že já tím zůstala prakticky na ulici mu očividně nijak nevadilo. Domů to byla pěkná štreka a autobusy takhle pozdě nejezdily vůbec. A hle, problém byl na světě.

„A už chceme jakože jít?" zeptal se Nicholas.

„Ne. Jenom nevím, jak se dostaneme domů."

„Zavolám mámě."

„A nebude blbý, když pro nás tady přijede tvoje mamka?"

„Pokud myslíš ostatní, hádám, že nevnímají ani sebe, natož auta a jejich řidiče. Pokud myslíš moji mamku, rozhodně to nebude blbý. Ví, kde jsme a nebylo by to poprvé, kdy pro mě někam takhle pozdě jela."

„Já bych rodičům zavolat nemohla. Asi by mě na místě něčím praštili," uchechtla jsem se i s vědomím, že by máma určitě přijela jako na koni a ještě by stresovala, aby nepřijela pozdě. Můj příklad směřoval spíš k taťkovi a jeho mírně výbušné povaze.

„Ono to je teď stejně jedno. Ještě zůstáváme," usmál se a rychle mě políbil. Přerušil nás totiž otravný hlas ještě otravnějšího paviána. Ano, zase Connor.

„Lavička je špatný... che... nápad na užívání," uchechtl se Connor a s lahví v dlani se k nám neohrabaně dopotácel. Mluvil přesně jako člověk, který poslední hodiny trávil s flaškou v ruce a hořkou chutí na jazyce. „A že vím, co plácám," ukázal na mě prstem a opilecky nadzvedl levé obočí.

Sice to byla pro ostatní nejspíš naprosto obyčejná situace, ale mé tváře začaly neovladatelně teplat a dost možná měnit barvu. Tohle pro mě bylo dost nepříjemné téma a očividně nezáleželo na tom, kdo něco o tom z pusy vypustil. Dokonce i od takového perverzáka jako byl Connor mi to přišlo tak trapné.

„Co chceš?" hodil po něm Nicholas naštvaný pohled. Nedivila jsem se. Už mi taky pořádně lezl na nervy.

„Hah... tvoji holku, kreténe."

Eyes talkDär berättelser lever. Upptäck nu