Eyes talk

XXX.

„Skye," vydechl nakonec a rychlým krokem se rozešel přímo mým směrem. Usmála jsem se s pohledem na toho blonďáka, který mi sice poslední noc dost nahnal strach svým nezvyklým chováním, ale rozhodně to byl jen jeden špatný den. Úlet. Očividně se mu ulevilo.

Už jsem jen čekala, až se ke mně přiblíží natolik, že se naše rty zase spojí. A dočkala se. Projel mnou příjemný pocit bezpečí a lásky, který mi pomohl víc než jakákoliv slova.

„Nezlobíš se?" skousl si nervózně ret, když přerušil dlouhý polibek.

„Kdybych věděla proč."

„Ty si..."

„Ne, nic si nepamatuju. Jenom to, žes byl docela zlitý." Podíval se na mě zvláštním výrazem, který dalo dohromady hned několik pocitů. Úleva, strach, nechápavost, starostlivost a možná i kapka radosti.

„Já..."

„Nemusíš mi to říkat. Prozatím," věnovala jsem mu úsměv, na což se ho pokusil co nejdůvěryhodněji okopírovat, ale příliš se mu to nepovedlo. Na druhou stranu mi bylo jasné, že se to dozvím dříve, než by on sám čekal. Všude kolem bylo až příliš moc lidí, kteří o tom něco věděli.

„Jenom tě prosím. Pokud se to dozvíš jinak, nech mě ti to vysvětlit. Prosím," svraštil k sobě prosebně obočí a vložil mou dlaň mezi své ruce, na což ji jemně políbil.

„Slibuju."

***

Bylo nemožné, jak moc se život dokáže za tak krátkou chvíli obrátit. V jednu chvíli jste, užíváte si, a v té druhé ležíte na zemi zatíženi všemi problémy a strachy. V mém případě neschopni pohybu v čistém, ale přece jenom pořád přírodním jezeru s jedinou myšlenkou. Jak mi to sakra mohl udělat?

Když mi to Sam s Jettem vyprávěli, nevěřila jsem. Ničemu z toho. Jen při představě mě samotné s flaškou Jacka v ruce a hladinou alkoholu vyšší než Tiařino ego se mi chtělo zvracet. Alespoň, že jsem svou první kocovinu, a že by rozhodně nebyla malá, prospala. Tahle událost se ale nakonec ukázala jako absolutně nedůležitá a nevýznamná oproti tomu, co jí předcházelo.

Kolem bylo plno lidí. V dohledu snad všichni kromě toho, kdo tady být měl. Kdo měl sedět po mém boku a opékat špekáčky jako všichni, kteří si sem nepřišli jen vymazat hlavu. Ale ono to tak nebylo.

Celou dobu jsem jen sama hleděla do plápolajícího ohně, občas zkontrolovala Willow a Jetta, kteří k sobě byli přilepeni jako papír a lepidlo nebo v davu hledala svého ožralého přítele, který si odskočil. Na více než půl hodinu.

Možná, že jsem ho měla jít hledat a dovést zpátky za ručičku jako malé dítě, ale něco mi říkalo, že měl přece svou hlavu. A můj instinkt tentokrát zklamal.

Na ten pohled jsem si vzpomněla jasně. Jakoby se to dělo právě teď. Nezdravě úzké prsty v jeho blonďatých vlasech. Strašidelně vyhlížející chudý pas přilepený na jeho těle. Přesněji na jedné části těla, která byla stále více chtivá. Její nepřirozeně plné rty silou přilepené k těm jeho. A co bylo nejhorší? Nebránil se. Užíval si to.

Přesně v tu chvíli se mé srdce rozdělilo na dvě velké části. Začala jsem se klepat a po tváři mi stekla první osamocená slza plná zloby a smutku. Rozhodně jsem ale neměla v plánu utéct a utápět se doma v hromadě promočených kapesníčků. I když to jedna má část stále dokola navrhovala.

Ne. Jen jsem se chtěla pořádně opít a zapomenout na všechnu tu bolest, která se zdála jako nezastavitelná. Požírala každičký kus kůže, které se Nicholas kdy dotýkal.

A tak nebylo na co čekat. Popadla jsem první flašku alkoholu, která mi spadla pod ruku. Nechápavé pohledy Willow a Jetta mi v tu chvíli byly úplně jedno. Stačilo, abych se naposledy podívala na Tiaru a toho člověka, který kdysi býval mou součástí, přilepené na sobě. Oba se tam totiž podívali a pochopili.

Pak se toho moc nedělo. Mí kamarádi odešli kdo ví kam a já zůstala v kruhu lidí s Jackem v ruce a polovičním srdcem, které tak tak stíhalo bít. Brečela jsem. Vzlykala. Důvod, proč to nikdo neviděl, byl jediný. Všechno se přesunulo dovnitř. Jako bych v sobě měla celý vodopád slz.

O tom, že se kolem motal Connor jsem naštěstí věděla jen já a pár jeho kamarádů, kteří si ale dost pravděpodobně pamatovali asi tolik jako já po probuzení. Nevěřila bych, že by něco takového kdy osídlilo mou hlavu, ale pomáhal mi. Connor Flats mi pomáhal.

Nevím, jestli byl tak mimo, že se z něj stala hodná verze jeho samotného nebo si byl tak jistý tím, že si nic z toho nebudu pamatovat a tak se otevřel. Ne, rozhodně to první.

Nevím přesně co říkal, ale vím, že jsem se potom cítila líp. V porovnání asi tak o plankton z velryby, ale přece.

Nic mi v tu chvíli kromě alkoholu nemohlo pomoct víc. Věnovala jsem mu půlku svého srdce, protože jsem věřila, že by ho nikdy nedokázal rozbít, ale stalo se. Vlastně hůř. Rozcupoval ho na milion malých kousků, které zahrabal na různých koncích světa. Jako odpad.

Vzpomínala jsem na všechny ty polibky, úsměvy a chvíle, které byly jen naše. Jen moje a jeho. A tak to mělo být už napořád. Nikdo nás neměl rozdělit.

A jak že jsem se to dostala do stavu bezmoci na šrot ožralá v jezeře? Při útěku od smutku, kdy mi oči tentokrát zaplnily husté slzy. Při útěku od Nicholase, který ke mně s hanbou v obličeji a starostlivým hlasem rychle přicházel.

***

„Nic na to neřekneš?" podíval se na mě ustaraně Sam.

„Chci slyšet jeho verzi. Slíbila jsem mu to." Ano, chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet a říct věci, kterých bych potom dost možná litovala, ale neudělala jsem to.

„Děláš si srandu, že jo?" zkřivil Jett obočí a založil na hrudi ruce.

„Ne." Byla jsem překvapivě klidná. Alespoň teda pro všechny okolo. Jen já věděla, jak moc mě tohle poznamenalo.

„Fajn. Když to chceš?" zahleděl se někam za mě, kde ale byla jen prázdná a bílá stěna, takže se očividně chtěl prostě vyhnout mým očím. „Bože, ty jsi fakt nemožná!" vydechl naštvaně a odešel na chodbu. Nezapomněl za sebou prásknout hlasitě dveřmi.

„Ne. Ty jsi jen po uši zamilovaná," usmál se ochranářsky a tak zvláštně Sam. V poslední době se sice choval jako pravý starší bratr, ale tohle bylo dost divné i na něj.

„Ne. Už nejsem. Jen jsem to slíbila." Ta ironie na mě vyskočila jako čertík z krabičky.

„Jo, tak tohle byla asi ta nejhorší lež, kterou jsi kdy řekla," uchechtl se. Já jen protočila očima a ani se mu nesnažila odporovat. Jasně, že jsem na něj nemohla jen tak zapomenout. Zapomenout na city a nechat ho jen tak jít. Nevšímat si té bolesti, která mě zevnitř sžírala.

Najednou jsem na tu noc zase chtěla zapomenout a dělat, jakoby nikdy nebyla. Kéž bych se zase probudila s klidem v duši a kompletním srdcem...