In love with Anxiety

Starbucks

Christin
,,Ahoj...?", zeptala jsem se nejistě.
,,Hej! Jdu do Starbucks, jdete taky?", usmál se kluk, asi 17-18 let, černé sluneční brýle, černé tričko, černou koženou bundu, a obecně, vypadal dost zvláštně.
,,A ty jsi...?", zeptal se Virgil.
,,Remy!!", zasmál se.
,,Známe... Se vůbec?", zeptala jsem se.
,,Jsi Christin?", usmál se, a já pomalu kývla.
,,No, ano, ale..."
,,No tak vidíš! Já jsem od ted tvůj kamarád, a tvůj taky", kývl k Virgilovi, a mě objal okolo ramen.
,,No, počkej!", vykřikla jsem, a setřásla ho. Koukl se na mě přes skla svých brýlí.
,,Já...", pošeptala jsem.
,,Co? Ty si snad nechceš jít užívat života?", usmál se. Pokývala jsem hlavou.
,,Virgile?", zeptala jsem se, a on jen pokrčil rameny.
,,Tak pojdte!", zasmál se Remy, a já kývla.
,,Tak čekej, my si jdeme jen pro věci...", řekla jsem, a vešla s Virgilem v patách do domu.
,,Znáš ho?", zeptala jsem se.
,,Ne, ale to neva, ne? Nic se stát nemůže, jsem tu já...", usmál se.
,,Ok, no... Beru peníze, vem klíče, jo?", usmála jsem se, on kývl, vzali jsme věci, zamkli, a šli s tim "Remym" do Starbucks...
,,Hele... Remy... Kdo jsi a odkud nás znáš?", usmála jsem se cestou.
,,Nu co? Jsem nějakej Remy, miluju Starbucks, a znám tě... Už docela dlouho", usmál se.
,,Ale jak to, že já tě neznám, nebo si tě jen nepamatuju?", zeptala jsem se.
,,Nu, to nevím, neni to jedno? Jdeme žít!!", rozhodil rukama, až praštil Virgila.
,,Au...", zamumlal Virgil, a chytil si nos.
,,Heh...", potichu jsme se zasmála. Šli jsme do centra, což je takových 20 minut pěšky, a zapluli do Starbucks.
,,Wow... Tady jsem ještě nebyl...", usmál se potichu Virgil.
,,Tak ted už jo", usmál se zeširoka Remy.
,,Vážení! Vítejte v mém království", oznámil Remy, a ukázal na jedno místo, kde bylo Reservé...
,,Takovej luxus jo?", uchechtla jsem se.
,,Pro mou princeznu cokoliv, že?", trochu si sundal brýle, a mrkl. Poté si je zase nasadil.
,,Heheh...", bylo to tam hezký, a Remy vypadal v pohodě... Byl zábavný, a celkově vypadal vtipně.
,,Co si dáte?", usmál se.
,,Co tu je? Nebo spíš, co je nejlepší?", ušklíbla jsem se.
,,Já mám osobně nejradši, a tobě to taky doporučuju, Frappuccino caramel", mrkl.
,,Ok, beru, a co ty?", otočila jsem se na Virgila.
,,Taky", usmál se. Vytáhla jsem peněženku, a on na ni dal ruku se slovy
,,Dneska vás zvu", usmál se, a odešel. Koukla jsem se na Virgila. Vyměnili jsme si pohledy, a pak se potichu začali smát.
,,Vážení? Představuji vám... Frappuccino caramel!", dal nám to na stůl.
,,Yay...", usmáli jsme se s Virgilem.
,,Uuu... To je studený...", usmála jsem se.
,,Jop, ledová káva... Mám taky", kývnul s tím, a sednul si k nám.
,,Tak na vás", usmál se, a napil se. Ochutnala jsem...
,,Hele... To je fakt dobrý...", usmála jsem se.
,,Um-hm...", kývl Virgil.
,,Copak bych pro vás někdy chtěl něco špatného?", zasmál se Remy. Pokrčila jsem rameny.
,,Hele, já nevim", zasmála jsem se, a pak jsem uviděla toho, koho jsem OPRAVDU vidět nechtěla...
,,Virgile? Logan...", pošeptala jsem.
,,Ajaj... Co budeme dělat??", zeptal se.
,,Já nevim...", zamyslela jsem se.

Logan
Potřeboval jsem kafe... Akutně nutně... Ale koho tu nevidim! Christin... Šel jsem nenápadně k nim.
,,Ahoj, Christin", usmál jsem se.
,,Oh, ahoj, Logane", usmála se, ale koukla se jinam.
,,Co jste si dali?", zeptal jsem se.
,,Frappuccino caramel...", zavrčel Virgil. Usmál jsem se, ale pak mě zaujal další kluk...
,,A kdo jsi ty?", zeptal jsem se ho.
,,Jsem Remy, staro-nový kamarád Christin a Virgila", ušklíbl se.
,,Aha...? Fajn, tak já vás tady nechám, jo?", usmál jsem se, a šel si objednat.

Christin
,,Remy?", zeptala jsem se potichu.
,,Ano?", usmál se.
,,Nevíš, jak se ho zbavit? Nechce mi dát pokoj", zavrčela jsem.
,,No... Ne, bohužel... Jediná možnost je ho ignorovat, a ještě líp odpálit ho nějak hezky sarkasticky", usmál se.
,,Ty jsi fakt pohodář, co?", usmála jsem se.
,,Jojo... Naučil jsem se to, když jsem taky trpěl na deprese, a pak... Byly fuč... Boom...", usmál se.
,,Bezva...", usmála jsem se, a koukla na Virgila. Koukal zamyšleně na svoje kafe.
,,Neboj...", chytila jsem ho za ruku.
,,Co? Jo... Ne, to nic", usmál se. Usmála jsem se, a hledala očima Logana... Zrovna si objednával, ale poté mne zaujal zvláštní týpek... Vešel dveřmi zrovna ve chvíli, kdy jsme se podívala. Chvilku se rozhlížel, ale nakonec vyšel vpřed. Okem se na mě koukl, a usmál se.
,,Kluci, mně se tu už nelíbí, je tu moc divnejch lidí...", pošeptala jsem.
,,Ten týpek šel za Loganem... Ten, co před chvílí přišel... Tamten, světle modré tričko, brýle, a šedá mikina uvázaná na hrudi...", pošeptala jsem.
,,Jo... A koukl po tobě", pošeptal Virgil.
,,Vážení, pojdme", usmál se Remy, potichu jsme se zvedli, a odcházeli... Byli jsme tak pět minut rychlejší chůze na cestě domů, až mě někdo chytil za rameno.
,,K-Kluci...?", pošeptala jsem, a pomalu se otočila...
,,Ahoj, jsem Patton, jestli chceš, pomůžu ti", potřásl mi rukou. Byl to ten týpek ze Starbucks...
,,A s čím jako?", zavrčela jsem.
,,Prý nemáš rodinu...", řekl smutně.
,,Tak proto jste byl za Loganem, že??", vykřikla jsem, a couvala.
,,Ne... NE! Prosimtě... Logan je můj dobrý kamarád...", usmál se.
,,No potěž kaktus...", pošeptala jsem.
,,A já nechci ani adoptovat, ani nic podobného... Chci být volná... A mít přátele...", zavrčela jsem.
,,A ne kontrolu nad vším co dělám...", dodala jsem.
,,Jo... Jasně, žádný problém, tady máš na mě číslo, a kdykoliv budeš mít problémy zavolej", usmál se, a podal mi asi vizitku.
,,Fajn...", vzala jsem to, a pak odešel.
,,Zvláštní...", pošeptala jsem.
,,Tak pojd, Chris, at jsme brzo doma", chytil mě za ruku Virgil.
,,J-Jo...", usmála jsem se.
,,Remy, kde vůbec bydlíš?", zeptala jsem se.
,,Ále... Já bydlím v autě...", usmál se.
,,Proboha... Pojd bydlet k nám, ne?", usmála jsem se.
,,Ok?", zarazil se.
,,Faaajn... Ale budu ti to dlouho vracet...", začervenal se.
,,Ale hoooouby", zasmála jsem se.
,,Ty chodíš někam na školu?", napadlo Virgila.
,,Ne, už mám po škole", usmál se Remy.
,,A co že... Jsi "ztratil" domov?", zeptala jsem se smutně.
,,No... Rodiče... Nechali mi staré auto, sami mají nové, a já, jakožto nejstarší, jsem letěl z domu, jen když mi odbylo 18...", řekl smutně.
,,Achjo... Ten život je někdy fakt otrava...", vzdychla jsem.
,,Jo... A co ty?", kývnul k Virgilovi.
,,No... Já...", Virgil ztratil slova. Jak mu říct, že je moje Deprese??
,,To je složitý!", vykřikl, asi víc nahlas jak chtěl.
,,Jo... Ok...", usmál se Remy.

Remy
Virgil je velice zvláštní... Nic proti němu nemám, jen... Že je zvláštní... Má černé kruhy pod očima, fialovou patku, která mu leze do obličeje, a... Má hodně věcí společných s Christin... Jako by byl její součást... Pokrčil jsem nad tím rameny, a šel s nimi dál. U domu jsme se zastavili.
,,Tak, Remy, vítej doma", usmála se Christin, odemkla, a otevřela.
,,Byls tu někdy?", zeptal se Virgil.
,,Ne, a kdy?", zasmál jsem se.
,,Debilní otázka, no", zasmála se Christin, a Virgil zčervenal.
,,Joo, dneska nemám svůj den...", poškrábal se na zátylku. Uchechtl jsem se.
,,To je jedno, Remy, přines si věci", usmála se na mě Christin. Kývl jsem, a šel do auta. Vzal jsem z auta jednu tašku plnou mého oblečení, a krabici mých věcí... Nic víc nemám... Auto jsem nechal zamčený přes silnici, a přinesl je k Christin do chodby.
,,To je všechno", usmál jsem se.
,,Všechno?", zeptali se oba najednou.
,,Jo...", smutně jsem kývl.
,,To je ted jedno... Ted jsi součást naší rodiny", usmála se Christin.
,,Díky...", objal jsem ji.

Christin
Objal mě.
,,Jo, dobře... Kdo má hlad?", usmála jsem se, když mě pustil. Oba zvedli ruku.
,,A co chcete?", zeptala jsem se.
,,To je jedno", řekli naráz.
,,No, ok...", šla jsem do kuchyně.
,,Co vůbec máme?" zeptala jsem se sama sebe, a koukla se do lednice.
,,No, nic moc... Dneska bude pizza!", zavolala jsem.
,,Jooo!!", zaradovali se. Zvedla jsem telefon, vytočila číslo pizzerie, a čekala.
,,Jakou chcete?", zeptala jsem se, mezitím co mobil zvonil.
,,Sýr!", vykřikl Remy.
,,Oliva!", vykřikl Virgil.
,,Dobrý den, jakou pizzu byste si chtěli objednat?", zeptal se hlas nějaké holky.
,,Sýr, oliva a žampion, prosím", usmála jsem se.
,,Dobrá, a adresa?", zeptala se.
,,Školní 9983", oznámila jsem, a koukla se na hodiny.
,,Dobrá, do půl hodiny tam budeme, hezký den", řekla, a zavěsila.
,,Faajn, budeme mít pizzu!", položila jsem mobil na linku v kuchyni.
,,Yaay", vyskočili oba dva do vzduchu.
,,Co blbnete?", zasmála jsem se.
,,Ále nic...", začervenali se.
,,Pojd si vybalit, Remy", kývla jsem na něj.
,,Mám ještě čtyři volný pokoje... Který chceš?", otevřela jsem čtyři různý dveře.
,,Umm... Tenhle!", ukázal na jeden z pokojů.
,,Dobrá, je tvůj", mrkla jsem, a on vešel.

Remy
Dala mi pokoj... Je moc hodná... Tak moc...
,,A Remy?", zavolala ještě.
,,No?", usmál jsem se.
,,Jsem ráda, že tu jsi", usmála se, a odešla.
,,Proč??", zeptal jsem se sám sebe.
,,Ale to je fuk...", usmál jsem se, a začal si vybalovat.

Virgil
Christin se ke mně vrátila.
,,Ahoj", usmála se.
,,Ahoj", usmál jsem se, a dal jí pusu. Opřeli jsme se o linku, a čekali...