Amnesia

12. Kapitola - Z vězení do báně

Huff, lidi, povím Vám, tohle byla a je sakra těžká část života o.O By the way - člověk (neboli autor) chvíli není na Wattpadu a už má 76 upozornění? Jste šílení? Ale miluji Vás za to, moc děkuji, ani nevíte, jakou mi to udělalo radost! :D
Každopádně, nebudu Vám tady mluvit o svém životě, všichni se těšíte určitě na další kapitolu, která už dlouho nebyla a určitě jste mě za to každý den proklínali! :D Takže přeji Vám příjemné čtení, já si jdu sbalit kufry a odletět někam pryč, abyste mě nemohli najít a proklínat ještě více!

**********

„Krucinál!" Astrid naštvaně nakopla dřevenou stěnu palubního vězení. Byla frustrovaná z jejich momentální situace a tak nějak hluboko v sobě doufala, že ji kopnutí pomůže se trochu uklidnit. „Skvěle! Prostě skvěle! Jsme tu uvěznění, naši draci jsou bůhví kde a Drago se řítí na Blp! Ještě něco dalšího, co se nám chce postavit do cesty?!" vrčela, nadávala a pohybovala se po místnosti jako hladový tygr v kleci.
Jack zatím sledoval přes malé okénko situaci venku. Okolo nich bylo hodně lodí s pancéřovou výbavou. Pak odběhl ke mřížím a jak jen mohl, tak zjistil stav. Byli tam úplně sami. Vojáci si museli myslet, že teď budou úplně bezbranní.
Vlastně by to byla i pravda, kdyby Jack neměl svou kouzelnou moc.
Vítězně se usmál a podíval se na Astrid. „Máme šanci odtud vypadnout." Prohlásil nadšeně, za to dívka si ho nedůvěřivě prohlédla s pozvednutým obočím a rukama v bok. A pak pochopil. Ještě ji neseznámil se svou úžasnou silou. „Slib mi, že nebudeš jančit."
„To ti slíbit nemůžu, záleží na tom, co uděláš." Podotkla Astrid, když si přešlápla z nohy na nohu a zkřížila si ruce na hrudi. Opravdu byla zvědavá, co s těmi obrovskými železnými mřížemi Jack chtěl udělat.
On se ale nezaměřil na mříže, nýbrž na dřevo, které je obklopovalo. Položil na něj ruku a hluboko v srdci si přál, ať mu to vyjde. Kvůli vesnici a jeho malé sestře. Kvůli Vločce a Škyťákovi. Jack vynaložil všichni svou sílu. Cítil, jak ho opouští z těla a přechází na dřevěnou stěnu, která byla propojená s mřížemi. Astrid spatřila z jeho rukou vycházet ledovou námrazu a její ústa se otevřela v němém úžasu. Sledovala ono kouzlo, tu ledovou moc, jak se obmotává okolo železných tyčí. Vydávaly skřípavé zvuky, dokud se neozvala rána z toho, jak jedna z nich ve spojení se dřevem praskla. Pak pokračovaly další a další a za chvíli ti dva mohli ze svého vězení prchnout.
"Na tebe se budu ptát později." zamumlala Astrid. "Ale stejně... Jak se chceš dostat k našim drakům? Celá loď je určitě hlídaná mnoha vojáky."
Jack přikývl na souhlas. "Já vím, ale musíme se odsud dostat pryč. Kdo ví, co by s námi Drago chtěl udělat." Oba dva se snažili přemýšlet nad nejlepší možností útěku. "Zaměstnám je. Ty se dostaň odsud a všechny varuj. Musí se připravit na nevyhnutelný souboj!"
"Ne." Astrid jasně zavrtěla hlavou. "Tohle by byla pro tebe jasná sebevražda!"
"To pro nás oba, jestli s tím něco neuděláme!" odsekl ji a bral si tyč, která jen trošku připomínala jeho milovanou hůl, pro jistotu si ji potěžkal a zkusil s ní pár pohybů. "A zbytečně by padly i další lidské životy, pokud tady zůstaneme a nikdo je nebude varovat." koukl na ni s vážným pohledem a Astrid tehdy pochopila, že s ním ani nehne. Přikývla hlavou a společně se vydali z podpalubí. Kohokoliv potkali, toho Jack změnil na ledovou sochu.
Jako první našli Buřinu, uvězněnou v té ohavné ostnaté kouli. Byla svázaná a vůbec se nemohla hýbat, ale jakmile uslyšela hlas své jezdkyně, zvedla k ní oči a tiše vydala radostný zvuk. Astrid na nic nečekala, skočila k ní dolů a začala ji osvobozovat z těch hrozných podmínek. Jack mezitím pevně svíral kovovou tyč a očima tikal ze strany na stranu. Byl strašně nervózní, až se orgány uvnitř něj bolestivě svíraly. Přitom se ale snažil přemýšlet, ve které té báni mohl být uvězněný Vločka. Na jedné lodi jich mohly být desítky a oni neměli tolik času, aby je všechny otevřely.
„Jacku! Já můžu!" houkla na něj Astrid skrze malou škvíru.
„Zvládneš to?" stále se toho okamžiku děsil. Pokud si jí všimnou, co pak udělá? Je jeden proti několika a bůh ví, co by mohli ještě vymyslet! Jenom si přál, aby z toho vyvázla společně s Buřinou živá a zdravá, to samé chtěl pak i pro Vločku, jenomže toho musel prvně najít. „Hlavně leť co nejrychleji pryč, ano?" panika a strach v něm ho ovládaly, avšak na venek to nechtěl dát znát.
„Pokusím se." Přikývla mu. „Ty hlavně přežij, ano? Jinak si do konce života budu brát za vinnu to, že jsem tě nevzala s sebou." Kdo by to byl řekl? Před několika hodinami spolu nepromluvili ani slovo a teď doufali, že to jeden i druhý zvládnou. Kolik strach dokázal spojit věcí se snad ani nedalo popsat.
„Neboj se. Mám pevný kořínek." Snažil se pousmát a tím uklidnit jak sebe, tak i Astrid. „Jakmile najdu Vločku, ztratím se jim z dohledu a najdu Vás. Ale teď leť!"
I když to nedělala ráda, na výběr neměla. Jack si stál pevně za svým, i když se mu to během cesty snažila vyvrátit. „Hodně štěstí." Nasedla na Buřinu a poplácala ji. „Leť holka tak rychle, jak jen dokážeš!" a v další chvíli byly ve vzduchu. Buřina mávala křídly, jak jen mohla a nabírala ohromnou rychlost, zatímco se Astrid pevně držela jejího sedla.
Jack na ně koukal s jakýmsi úžasem v očích, dokud ho do reality neprobraly mužské hlasy oznamujíc poplach. Ihned se probral a dal se do práce. Všechny sítě a šípy sesílal svými ledovými ranami k zemi, muže pobíhající po lodi zastihl led nebo onou silou byli hozeni do širého moře. Mohli volat o pomoc jak jen chtěli, ale loď se nezastavila a nevrátila se pro ně.
Nespoléhal jen na oči a uši, spoléhal také na své bosé nohy. Díky přicházejícím vibracím procházejíc celou palubou cítil, odkud se přiženou další muži. Stačilo palubu změnit jen na led a všichni už ztráceli balanc, padali a klouzali se, aniž by se mohli dostat zpátky na nohy. Jack si z téhle situace udělal další zábavu.
Pak ale hledal svého draka. Snažil se otevřít všechny báně a najít Vločku, vždycky tam byl ale jiný drak. Jak mu to jen síla dovolila, tak jej osvobodil od řemenů a řetězů, onehdy se i divocí draci přidali na jeho stranu. Proháněli lovce po lodi a získávali mu tak čas, aby mohl hledat dál.
U jedné z bání se zastavil v okamžiku, jakmile zaslechl zamručení. Vycházelo zevnitř, bylo slabé, ale snažilo se na sebe upozornit. Okamžitě do rukou vzal páku a ze všech sil se tu prokletou věc snažil otevřít. Následně vylezl nahoru a pohled dovnitř mu vyvolal úsměv. „Vločko!" byl tak rád, že jej vidí! Až na ty popruhy a vše ostatní byl drak v dokonalém pořádku a tehdy si Jack mohl oddechnout. Při té vší radosti si ale zapomněl dávat pozor na okolí. Stačila nepatrná pozornost a místo toho, aby skočil dovnitř báně, cítil, jak ho něco chytilo za kapuci a obrovskou silou ho odhodilo pryč.
Kvůli ledu ho zastavil až vyzdvihnutý bok lodi, do kterého zády narazil tak, až si na chvíli vyrazil dech. V šoku a nechápajíc, co se stalo, se snažil nadechnout a dostat se aspoň na kolena a na ruce.
„Takže to ty působíš na mé lodi rozruch?!" ten hlas by od té chvíle poznal snad všude. Hluboký, nepříjemný a plný výsměchu a zloby. Jack se na něj koukl a viděl, jak se nad ním tyčí. Než stihl ale cokoliv udělat nebo vymyslet, Drago jej nohou přišlápl k palubě. „Och, ne, ne, ne chlapče. Nic takového." Vysmál se, když viděl, jak se snaží natáhnout ruku. V další chvíli si na ní druhou nohou stoupl a přenesl celou svou váhu na Jacka.
Ten vykřikl bolestí, do očí se mu nahnaly slzy. Myslel si, že nese snad tíhu opravdového draka. Chtěl se bránit, ale nemohl. Jednu ruku měl pod sebou, na druhé mu stál Drago a úmyslně mu ji drtil. Pak ale bolest pominula a on cítil, jak se mu teplo rozvířilo po celém těle. Náhle ostrá bolest byla pryč. Nemohl tomu uvěřit, ale než stačil něco vymyslet, byl vytažen na nohy a jeho obě ruce chytil tak, že se bolest znovu projevila.
„Ukážu ti, že si se mnou nemáš zahrávat." Jack nyní hleděl do očí zrůdy a ta nenávist v nich ho opravdu děsila. Už teď znovu litoval toho, že nebyl rychlejší, neosvobodil Vločku a spolu neodletěli pryč. Drago ho začal táhnout pryč a on se vzpouzel jak jen mohl. Oproti ale jeho síle mu to bylo k ničemu. Vedl ho k jedné z větších bání a Jacka více obklopil strach. Lovci začali otevírat onu železnou hrůzu a podle skřeků poznal, že tam je divoký drak toužící po svobodě a kvůli tomu, že byl uvězněn, byl dost naštvaný a prahnul i po krvi.
S poslední nadějí, která mu zůstávala, se snažil vykroutit ze zajetí, nějak moc škubnout, aby ho pustil, ale nic takového se nestalo. Bez ohledu byl vhozen do báně a jeho letící tělo zastavila až nějaká překážka. Rychle se vzpamatoval a koukl se za sebe. Stál za ním děsovec obludný a podle všeho nebyl v náladě, kdy by v tomhle malém prostoru mohl snést společníka. Jack vyjekl a vyběhl pryč ze svého místa, když se po něm drak s křikem ohnal svými obrovskými drápy. Viděl, jak jeho svoboda čím dál více mizí, jak se báň znovu zavírala. Chtěl zkusit uprchnout, dostat se ven poslední škvírou, ale když už tam byl, tak se železná báň zavřela a jeho uvěznila v malém prostoru s tím šíleným drakem.
„Ne!" vyjekl a pěstí bouchl do železa. „Pusťte mě!" prosil o tiché slitování, avšak v další chvíli se nad ním zjevil oheň a Jack se musel dát znovu na útěk, protože děsovec na něj opět s výkřikem vyběhl.
V tu chvíli si přál, aby se tohle nikdy nestalo, protože hleděl smrti přímo do očí. Hrála si s ním jako drak se svou kořistí. Pokud brzy nepřijde pomoc nebo se nestane zázrak, pravděpodobně ho smrt přivítá ve svém náručí a obejme jej šatem zapomnění.
Děsovec mu nedával ani žádnou šanci se uklidnit a seslat na něj led. Byl rychlý a využíval každé situace, jen aby Jacka zahnal do kouta. Ten mu ale vždy jako zázrakem utekl, protože mu na životě hodně záleželo a určitě nechtěl být pro něj jednohubkou.
Jak jednou uhnul, děsovec narazil se vší silou do báně. Trochu to s ní otřáslo, ale drak se musel vzpamatovat z té hrozné bolesti jeho hlavy. Jack toho okamžitě využil. Vytvořil okolo sebe stěnu z pevného ledu. Ihned na to ale drak začal dorážet do oné ledové stěny. Škrábal, snažil se ji rozbít, dokud nezačal používat své ohnivé koule. Led tál, ale Jack se ho vždy snažil rychle napravit a vytvořit novou stěnu, sám se krčil na zemi a modlil se, aby to všechno už skončilo.