Amnesia

5. Kapitola - Setkání

Nastala noc, když se Jack skoro bez duše, potuloval temným lesem, kam ani závoj měsíce nedosáhl. Stromy s jejich větvemi tvořily děsivé stíny, ale mladík si toho nevšímal. Pohled v očích byl ztracený stejně tak jako jeho duše.
„Jsou více, než dvě stě let po smrti."
Ta slova ho donutila zastavit. Připadal si, jakoby je slýchával celou věčnost a ne jen pár hodin. Vracely se mu stále dokola stejně tak jako těch pár milých vzpomínek, které mu byly ukázány. Očima vzhlédl nahoru a přes větve spatřil kousek měsíce. Nevěděl proč, ale zvedl se v něm adrenalin a obličej se mu zkřivil do naštvaného výrazu. Vyběhl z těch temných zákoutí lesa, v rukou pevně svíral svou hůl, jež ho doprovázela každičký dnem, kdy byl Strážcem.
„Minulost nezvrátíš Jacku, ani se do ní nedostaneš."
Doběhl na mýtinu s jezerem. Vypadalo to jako přesná kopie místa, kde se stal poprvé Strážcem a v tichu noci se setkal se samotným měsícem. „Proč jsi to udělal?!" vykřikl plný hněvu, svá slova obracel k měsíci v plné kráse. „Proč se mnou nemluvíš?! Nemáš snad odpovědi?!" křičel jako neurvalý, ale ten vztek musel z něho pryč. „Připravil jsi mě o rodinu! O přátele! O můj život!" oči se mu pomalu znovu zaplňovaly slzami. Jeho vztek se měnil na smutek, který ho objímal černým závojem. Vysílen klesl na kolena, hůl odhodil od sebe. „Proč?" chtěl znát odpověď. Ptal se měsíce často, možná i každý den, ale on mu nikdy neodpověděl.
Od té doby, co jej probudil k životu, už s ním nikdy nepromluvil.
Společně se smutkem se ho zmocnila i slabost. Lehl si do čerstvého sněhu, jakoby to byla měkká postel a rukou jej pohladil. Slzy nechal stékat dolů z obličeje. Přeci jen, byl na tomhle místě sám. Nikdo jeho slzy neuvidí. „Tak moc bych chtěl zpátky." Zašeptal tiše a zpod sněhu vyhrabal stonek květiny, pevně schoulený u země. S každou další minutou si uvědomoval, jak pro něho ti lidi v minulosti byli důležití.
Obzvláště Škyťák. Chlapec, kterého spatřil první den a on ho nepoznal. Nepoznal ty oči plné lásky, jenž ten den byly ohromeny obrovským smutkem. Nepoznal tu jeho milou tvář, kterou v minulosti tak strašně rád vídával a při setkání byl vždy donucen se pousmát.
V kapse nahmatal malou truhličku s jeho vzpomínkami. V odlesku měsíce vypadala spíše stříbrně, než zlatě. Zapomněl ji vrátit Zuběnce, ale jak by mohl? Byly to jeho drahocenné vzpomínky, a i když už je měl teď v hlavě, nemohl si je nechat při sobě? Co kdyby se jim něco stalo?
S povzdechem zavřel oči a stočil se do klubíčka. Možná takhle svou bolest a smutek zažene. Možná společně s nocí nad ránem odejdou a on se probudí jako zcela nový člověk, který si nebude nic pamatovat a bude šťastný už jen z toho, že vyšlo slunce.
A přeci jen tu byl někdo, kdo jeho hluboké přání chtěl splnit.

*****

Probudil ho až dopad mokrého sněhu na jeho tvář. Jack si jen tiše zanadával a rukou si setřel onen sníh z líce. Jak mu smysly napovídaly, už muselo být ráno, neboť okolo sebe cítil závan čerstvého větru a v temnotě zavřených očích pociťoval, jak se mu první paprsky snaží dostat pod víčka.
Když otevřel své modré oči, první co pocítil, byl šok. Krajina okolo něj se změnila. Ještě v noci se nacházel na mýtině s jezerem obklíčenou lesem, nyní ležel v hromádce sněhu v nějaké ledové propasti, odkud měl výhled na jasně modré nebe.
Instinktivně se natáhl po své holi, naštěstí ji měl hned u sebe. Vyděšeně cukal očima tam a zpátky a snažil se přijít na racionální odůvodnění, jak se mohl přemístit. Unesl ho snad někdo? Tuhle hloupou myšlenku musel hned vyhnat z hlavy. Opravdu málokdo totiž viděl Jacka Frosta, a proč by to dotyčný člověk dělal? Proč by mu vůbec nechával u sebe hůl?
Jako další ho napadlo, že mohl být náměsíčný. To se mu ale nikdy nestalo a tak přiklonil své myšlenky k tomu, že si z něho mohl vystřelit Velikonoční Zajíc. Neprobudil by ho ale pád do tunelu?
Vzduchem se tím samým okamžikem ale prořízl pro Jacka zcela nový zvuk. Děsivý křik, který nepatřil žádnému zvířeti, které znal, ani žádnému člověku. Způsobil mu husí kůži a ledové drápy strachu přejely přes jeho záda tak, až ho to donutilo přitisknout si hůl k tělu a nepatrně se ošít.
Co to bylo za zvuk?
Vzhlédl nahoru a vyčkával. Tiše a nenápadně, skoro jakoby neexistoval. V koutku duše se bál, ale jeho zvědavá povaha chtěla znát, co onen zvuk vydalo. A po chvíli se přeci jen dočkal! Nad ním se rychle vznesla černá skvrna a vzápětí byla pryč!
Byla obrovská a chvíli si Jack myslel, že mohlo jít o nějakého ptáka. Ihned ale na to zatřásl hlavou. Jak by to mohl být pták? Ti takové zvuky nevydávají.
„Ledaže to byl..."
Svá slova taktéž rovnou hodil za hlavu. Jak by to mohl být drak? Ti už dávno neexistovali. Staletí je nikdo neviděl a všichni si mysleli, že to jsou jen legendy, báchorky a pohádky. To stejné se ale vyprávělo i o něm a Jack si to najednou uvědomil.
Vzrušením na nebi oči mohl nechat. Co když to byl opravdu drak?! Za celý svůj dlouhý život Strážce žádného neviděl!
Najednou si ale vzpomněl na dávná Škyťákova slova o dracích, kteří jim terorizovali vesnici. Také si ale vzpomněl na jeho vzpomínku, kdy společně chytili Hrůzáka Hrozivého, který nijak nebezpečně nevypadal, pokud se nechystal Jackovi podpálit vlasy. Tenhle zvuk zněl ale daleko hrozivěji a také ta černá skvrna byla větší, než kdejaký Hrůzák. Proto pevně uchopil svou hůl a ze svého úkrytu bedlivě naslouchal svému okolí. Věděl, že kdyby se měl zaměřit jen na pohled, draka by nikdy netrefil, a tak vše vsadil na své ostatní smysly.
A když se ozval další řev, vypálil ze své hole slabší led. I přes svou nevelkou sílu draka zasáhl přesně do křídla a ten s dalším výkřikem padl k zemi. Jacka by tohle normálně nepřekvapilo, horší bylo, že po tom se ozval i lidský výkřik.
„Ale ne!" jestli ublížil nevinnému, bude toho svého kroku litovat. Okamžitě nabral své síly a vyskočil do vzduchu, aby se dostal z ledové pukliny. Když se jeho bosé nohy dotkly sněhu, opatrně se rozhlédl kolem. Jako první si všiml naprosté změny prostředí. Nikde nekotvily žádné moderní lodě, nebyly tady žádné budovy. Jen pustina ledu, sněhu a moře. Nikde ani stopa po člověku, natož po tom černém drakovi, ale i přesto stále pevně a odhodlaně držel svou hůl a očima nadále sledoval okolí.
A pak to zaslechl. Tlumený lidský smích! Nechápavě se za tím zvukem otočil a v tu chvíli byl svědkem, jak z hroudy sněhu vykoukla dračí hlava s nechápavým pohledem, křídlo a veselý mladík s úsměvem na rtech. „Sice nevím, co se stalo, bráško, ale budeme muset natrénovat to tvé přistání!"
Ten hlas Jackovi přišel až strašidelně povědomý, ale nedokázal si ho nijak zařadit. Možná, kdyby se ten člověk otočil k němu, bylo by to lepší.
„Nebo ještě procvičíme tvůj samostatný let, taky tam lítá pár much." Tahle věta se drakovi očividně nelíbila, protože mu stačil jediný švih ocasem a toho kluka opět povalil do tak hlubokého sněhu, až se Strážci ztratil z očí.
Jack se téhle situaci musel zasmát. Nikdy by po všech těch legendách a příbězích, kterému Škyťák vyprávěl po otci, nevěřil, že se najde člověk, co se přátelí s tak nebezpečně vyhlížejícím drakem. A dokonce ho bude nazývat i svým bratrem. Kdyby tohle mohl vidět, určitě by z téhle situace byl více, než nadšený.
Jeho smích však zaslechli i ti dva nově příchozí, které omylem svou silou srazil k zemi. Drakovi se zúžily zornice a zavrčel, to Jackovi přišlo podivné. Jak ho mohl vidět? Věřila snad i zvířata na Strážce a obzvláště na někoho jako je on?
Největší rána do jeho srdce přišla ale ve chvíli, kdy se otočil i ten hnědovlasý kluk. Ty rysy v obličeji, ten úsměv a hlavně ty zelené oči se nedaly zapomenout! Cítil, jak nemůže pobrat dech a je touhle situací naprosto omámen. Jakoby mu vzala všechna slova z úst a nechala ho propadnout panice. „Škyťáku." Zmohl se jen na tiché vydechnutí jeho jména, které se ztratilo ve větru. Takže on se nějakým zázrakem vrátil do minulosti?! Sice o pár let později, ale vrátil! Dokonce natrefil i na správné místo! Nevěděl, jestli mu srdce všechnu tu radost unese, už teď cítil, jak mu pomalu těžkne.
Nebo se mu to pouze zdálo? Jestli ano, byl to ten nejreálnější sen, jaký kdy měl a určitě se z něho nechtěl probudit.
Hnědovlásek si ho však jenom tiše prohlížel, nijak nepromluvil. Očividně byl překvapený, že někoho v téhle ledové pustině našel.
A pak mu došlo, že na svého dávného kamaráda doslova zírá s ústy dokořán. Snažil se co nejrychleji se vzpamatovat a vydat ze sebe nějaká slova, která by mohl použít. „Ahoj!" zamával s úsměvem. Bylo to jediné slovo, co ho v tu chvíli napadlo. Neustále byl nucen si prohlížet jeho obličej. Zestárl, ale do krásy. Kolem očí měl vrásky, které se ale ztrácely v pihách. Byly jasně viditelné i přes to, že zimní slunce nemělo na ně tak ostrý vliv jako slunce letní. Na jeho řezané tváři rašily mírné chloupky, za pár měsíců se z nich možná stane hodnotný plnovous. A taky si všiml změny v jeho vlasech. Byly hustší a načechranější, než si je pamatoval, a taky o dost delší, některé pramínky svázané v jednoduchých copáncích.
„A-Ahoj?" hnědovlásek natáhl svou ruku k drakovi, aby ho uklidnil a skončil s vrčením. S nechápavým výrazem si prohlížel pomalu přistupujícího Jacka. Těkal očima odshora dolů. Vlasy bílé jako sníh, na něm plandalo cosi jako hrubá halena a byl bos, navíc v rukou svíral podivnou dlouhou hůl, v polovině zamrzlou. Nejvíce ho asi trápil ale přátelský vzhled onoho mladíka. „Jak ses sem dostal?" jestli byl lovec nebo nepřítel, to nemohl brát vážně. Nikdo v okolí nebyly žádné lodě, nebo nějaká známka po nich. Byla tu prostá pustina a on uprostřed ní našel toho podivného kluka.
Jacka ale zarazilo zcela něco jiného. Stále ho v hloubi srdce zaráželo to, že ho oba dva vidí, o to víc se ale cítil zraněn, když ho jeho dobrý kamarád z minulosti nepoznával. Dělaly to snad ty stříbrné vlasy? Nebo roky samoty? „Já ani sám nevím. Probral jsem se tady." Pokrčil rameny. Možná si na něho vzpomene za pár chvil, nebo až si ho pořádně prohlédne.
Hnědovlásek uvolnil svou ruku podél těla a přešel blíže. Prohlížel si ho zmateným pohledem. „Probral? To chceš říct, že tě někdo tady unesl? A pravděpodobně ti ukradl boty?"
Jeho poslední otázka Jacka rozesmála. S tím, jak si vybavoval Škyťáka z minulosti věděl, že hloupé dotazy, když nevěděl, byly jeho oblíbené. Nejednou ho jimi rozesmál. „Chodím bez bot." Vysvětlil mu s úsměvem. „A jestli mě někdo unesl, to nevím. Opravdu nemám zdání, jak jsem se sem dostal." Dodal ke své odpovědi a očima sklouzl na černého draka sedícího za Škyťákem. Nemohl si nevšimnout, že ho stále pozoruje a při špatném pohybu byl připraven svého lidského kamaráda chránit.
„Divím se, že jsi ještě neumrzl. Jo mimochodem, já jsem Škyťák. Tady na severu je dost tuhá zima poslední dobou. Odkud jsi?" všiml si, kam se Jack kouká a domyslel si, že pravděpodobně nikdy neviděl draka. Kdyby se s nimi už setkal, ať už jakkoli, hned by reagoval. „U Vás asi nežijí draci, že?"
„C-Co?" zakoktal se Jack a obrátil svůj pohled zpátky na hnědovláska. Ten se jen pousmál.
„Tohle je Bezzubka, můj bráška." Řekl s úsměvem a drak si ihned přišel pro jedno pomazlení.
„Já jsem Jack." Představil se i Strážce. Měl strašnou chuť draka pohladit po té oválné hlavičce plné šupin, ale v duchu si přehrával, jak to málem dopadlo s Hrůzákem. Proto se překonával a s pohlazením radši počkal. A pak to viděl. Ten drak se normálně usmíval! A bez zubů! Tak už chápal, odkud přišlo to jméno. „Jak si drak v přírodě poradí bez zubů?" zajímal se a podřepl si, aby se lépe podíval.
„Bezzubka má zuby." Opravil ho Škyťák. Když ale viděl, jak mu Jack chce odmlouvat, drak se k němu přiblížil a jen pár centimetrů od něj na něj vytasil své vysunovací zuby.
Jacka tohle zjištění málem položilo na zadek. „Páni!" vyjekl. Chvíli šok rozdýchával, ale pak se začal smát. „To bylo hustý! On má vysouvací zuby!" byl jako dítě při Vánocích, když dostalo hračku, kterou si přálo a to Škyťáka rozesmálo. Když se nakonec oba dva uklidnili, hnědovlásek se zamyslel.
„Takže ty opravdu nevíš, jak ses sem dostal?" zajímal se.
„Ne." Jednoduchá a pravdivá odpověď se zakroucením hlavy Škyťákovi musela stačit. „A ani nevím, kde jsem." Přiznal nakonec Jack.
A znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, dokud hnědovlásek nenaskočil na hřbet svého draka. „Dostaneme tě domů, Jacku." Promluvil najednou a natáhl Strážci pomocnou ruku. Ten chvíli nechápal, jak ho chtěl dostat domů? Domov měl na tom stejném místě jako on, to si ho vážně vůbec nepamatoval? „Ale prvně si budeme muset zaletět pro mapu, abys mi ukázal, odkud jsi. A nemůžu tě tady nechat. Za chvíli přijde tma, a kdo ví, jaký drak by se z těch hlubin mohl vynořit a pochutnat si na tobě."
Jack jen němě přikývl hlavou a přijal pomocnou ruku. Díky ní se ladným pohybem dostal na záda Bezzubky. Do srdce se mu ale zaryl střep smutku. Proč si ho nepamatoval? Ani se nijak nezarazil nad tím, když mu řekl svoje jméno. Jakoby v jeho životě vůbec nikdy neexistoval.
Z myšlenek ho vyrušilo až zamávání silných křídel. Rychle se vznesli do vzduchu a Jack musel uznat, že létání na drakovi bylo úplně něco jiného, než létání za pomocí větru a své síly.

*********

Tak, další kapitola za námi a jeden ze zvratů taky *nenápadně se zahrabává pod sníh, aby ji nikdo nemohl najít* Hah, přiznejte se, čekal to někdo nebo ne? :D 
Uvidíme se u další kapitoly, snad příští týden stihnu něco sepsat c: Doufám, že se tahle líbila a přeju příjemné příští dny!~