your magic

발걸음

,,NE! NECHTE JÍ! ONA SI TO NEZASLOUŽÍ!" Řval jsem to samé stále do kola a do kola. Byl jsem zavřený v ocelové kleci, která byla přidělaná na vozu, v němž seděla ještě jedna osoba, kterou taky nejspíš někde zajali.
Sledoval jsem, jak ti dva vojáci na Jongdaeův příkaz berou mou Nevlastní matku za vlasy, a chystají se jí udělat to samé, co Mainaiovi. Stáli několik metrů ode mě, a od ostatních vozů, které okupovali další vojáci.

,,NE! PROSÍM! NECHTE JÍ ŽÍT! PROSÍM! P-PROSÍÍM!" slzy se mi valily po tvářích, mokřily mi mou černou košily a já se rukama držel mříží tak pevně, až mi z toho zbělali klouby.
Začal jsem ze sebe vydávat nelidský řev, když Lukas znova vytáhl svou, již zašpiněnou kudlu.
Má matka se ani nesnažila vzepřít, měla zavřený oči, a usmívala se.
Když jí položili kudlu k hrdlu, podívala se mým směrem, ale než mě stihla zaznamenat, usekl jí Lukas hlavu. V tu chvíli jsem ze sebe vydal ten nejvíce žalostný zvuk, jaký jsem kdy dokázal udělat. Řval jsem. Bolelo mě celé tělo, chtěl jsem umřít, chtěl jsem jít za matkou, ale nemohl jsem. Začal jsem mlátit do ocelových tyčí, až mi z rukou tekla krev. Necítil jsem to, necítil jsem ani jak mě někdo vytáhl z kotce, a obvázal mě lanem. Zmítal jsem se, začal jsem se dusit kvůli těsně uvázanýmu lanu. Řval jsem, zrak se mi začal rozostřovat slzami, a dělalo se mi znova mdlo.

Po chvíli jsem přestal  řvát, neměl jsem kyslík, ani energii. Z hluboka jsem se nadechl, a snažil se uklidnit.
Když jsem se uklidnil, a jen tak ležel na zemi neschopný pohybu, někdo mě posadil, a rozvázal. Zesláblou rukou jsem si otřel slzy z očí, do kterých se mi znova nahrnuli nové.

,,....Uklidni se." promluvil na mě neznámý hlas. Podíval jsem se do tváře muži se světlými vlasy v culíku, a menším strništěm na tváři.
,,Jsem Jackson." usmál se, a zvedl mě ze země. Položil mě zpátky do kotce, a zamkl ho.
,,A ty si prý Jungkook." opřel se o kotec, a podíval se na mou udýchanou, a Zesláblou maličkost.

,,Málem si se nám zabil chlapče. Kdyby jsme tě neobvázali, omlátil by ses o mříže tohohle kotce. Museli jsme ti ubrat na kyslíku, promiň." omluvil se, a napřímil.

,,M-málem jsem se u-udusil." dostal jsem ze sebe.

,,Omyl. To lano nebylo uvázaný na těsno. To jen, jak si byl rozzuřený. Maximálně by si omdlel, což se skoro stalo."
Jackson něco vytáhl z kapsy u kalhot, a protáhl to mříží do kotce.

,,Na, tohle měla ta žena na krku. Jongdaeho napadlo, že by si na ní chtěl mít aspoň nějakou památku."
S hlasitým posmrkáváním jsem si od Jacksona převzal přívěsek, který Galmia nosila celý život na krku. Nikdy ho nesundávala, a já nevěděl proč. Přívěsek byl zelenomodrý lesklý kámen oválného tvaru. Nikdy se mi nelíbil, ale teď.. Teď pro mě znamenal hodně.

,,Drž se, bude to dlouhá cesta." Jackson poklepal dlaní na kotec, a celý vůz se z ničeho nic rozjel. Buvol, jenž kotec táhl zafuněl, a zanedlouho se dostal do vedení této obrovské skupiny vozů a lidí.

To jich přijelo tolik, jen aby se vyřešily Mainaiovi dluhy?

Když jsem přemýšlel, všiml jsem si dalších pojízdných kotců, plných lidí.

Za jakým účelem tady ti všichni lidi jsou?

Ostatní vozy se začali také pomalu rozjíždět, a některý se dostali i před nás. Vojáci začali řvát jeden přes druhého rozkazy, a nasedali na své koně. Nakonec se celá kolona dala do pohybu.

Já si k sobě tiskl matčin přívěšek, a v duchu neustále proklínal ty tři. Jongdaeho, Yugyeoma a Lukase.
Nevěděl jsem, proč to udělali, prostě jí vyvedli ze zámku, a usekli jí hlavu.
bezdůvodně.
A proto jsem chtěl ty tři zabít.
Rozhlížel jsem se všude kolem, a postupně si plánoval, jak bych se dostal ven, a ty tři nenápadně zabil.
Ale pokaždé se z toho vyklubala jen myšlenka plná sprostých slov, a tak jsem toho po  nějaké době nechal.
Nebyl jsem vůbec schopný myslet racionálně. Seděl jsem tam, opřený o mříže co mě tlačili do zad, a mnul ten divný přívěšek mé nevlastní matky. Slzy mi dávno vyschli, a na tvářích mi po nich zůstali zaschlé stopy.
Očima jsem propaloval protější mříž. Mysl jsem měl zaměřenou pouze na tu část ocelové konstrukce. Na nic jiného jsem myslet nemohl. Neměl jsem na to sílu.

,,Je mi líto tvojí ztráty." leknutím jsem sebou cukl na stranu, a podíval se na postavu vedle mě. Úplně jsem zapomněl, že tu klec sdílím i s další osobou.
Měla na sobě velkou kápi, takže jsem tý osobě neviděl do tváře.

,,Děkuji.." řekl jsem roztřeseně, a nechal novým slzám volný průchod.

,,Jsem Baekhyun.. Těší mě." řekl kluk, a sundal si kápi, čímž odhalil svoje kočičí uši.
Chvíli jsem na něj hleděl jako na zjevení, a pak si odkašlal.
,,Ty si hybrid.. Myslel jsem, že ti žijou jen u Larginského jezera."
,,To ano, žil jsem tam, dokud mě neodchytli, a neprodali do otroctví jednomu baronovi, kterýmu tihle potom vypálili hrad, a zabili ho.
Stejně jako tvýho pána. Byl jsem v týhle Konvoji mezi prvníma, a zatím jsem zjistil, že objíždějí celé Sarangské císařství , a vybírají si dluhy, jenž jim Většina šlechticů dluží. Zatím to skončilo většinou tak, že se těch šlechticů prostě zbavily, a vzali si vše, co pobrali." vysvětlit mi Baekhyun, a posunul se o kousek blíž.

,,Před tím mi sem nikdy nikoho nedali, ty si první. Jungkook, jmenuješ se tak?"

,,Ano, jmenuju." odpověděl jsem, a posmrkl. Utřel jsem si rukávem slzy, a nasucho polknul.

,,Jungkooku, klidně mě zastav, když se moc rozpovídám, jsem tady už víc jak rok, a s níkým jsem si za celou dobu pořádně nepopovídal."

,,To je v pohodě, Baekhyune, mluv jak dlouho budeš chtít. Vlastně mi tím pomůžeš, když se budu soustředit pouze na tebe."

,,...Jaký to bylo sloužit Mainaiovi?..."