Pár hltů VODKY a vše je FAJN //TomTord✔

:)

Sedím na své posteli a v ruce svírám svoji věrnou přítelkyni. Ach, jak já tu flašku miluju. S ní vždy zapomenu na všechnu tu bolest... zapomenu na něj.

Nevím, kde se momentálně fláká, ale doufám, že se nevrátí ještě hodně dlouho. Nerad bych, aby mě viděl v tomhle stavu.

Oči opuchlé a zarudlé od pláče hledí prázdně do zdi. Ústa pootevřená. Po bradě mi teče slina. Jsem totálně na sračky. A kdo za to může? Samozřejmě, že určitě ne ten andílek Tord, kterého mají všichni tak rádi.

Hlasitě se rozesměju. Připadám si jako šílenec. Pořád říká, že jsme přátelé. Jenomže jeho význam slova 'přítel' je... řekněme lehce odlišný od toho mého.

Ten jeho znamená společné čumění na Zombie piráty z pekla - nebo jak se ta blbost kurva jmenuje - žraní popkornu a dělání pičovin. Jenomže já chci být jeho přítel v tom smyslu.

Chci se každé ráno probudit s ním v náručí.

Chci se ho bez ostychu dotýkat aniž by mi vlepil pár facek.

Chci se s ním dívat i na něco jiného než na Zombie Piráty.

Chci, se s ním opít a potom udělat nějakou hloupost, kterou si ani jeden stejně nebude pamatovat.

Chci se s ním sprchovat.

Chci si ho označit, aby každý věděl, komu tenhle kluk patří.

Můj smích se změní v hlasité vzlyky jelikož vím, že tohle nikdy mít nebudu. On mě nechce.

Vždyť my ani přátelé nejsme. Tak bere Matta s Eddem. Já jsem jen nějakej pobuda navíc, se kterým ještě k tomu musí sdílet pokoj, protože Edd si chtěl zaplavat.

Náš vztah spočívá v tom, že si ze mě utahuje a dělá mi naschvály. A já se samozřejmě jako blbec nechám.

Pořádně si loknu té sladce nahořklé tekutiny, jenž mi dopřává alespoň nějaké uvolnění od té nekonečné bolesti. A víte co? Mně je to vlastně jedno! Ať si dělá co chce! Vždyť je to jen láska. Tak zbytečná věc. Nepotřebuji ji.

Ať si mé zlomené srdce klidně vezme a dělá si s ním, co chce. Mohl by ho dát třeba sežrat těm zpropadeným pirátům, nebo si z něj udělat popelník, či snad s ním pohnojit tu zdechou kytku, která je... kde vůbec je? To už ji kluci vyhodili? To teda neměla moc dlouhej život.

Myslím, že pujdu za ní. Nejspíš bychom si skvěle rozuměli. Na ni taky všichni srali a pochybuji, že mistr Tord si její existence vůbec všiml. Ale tak... alespoň ji neubližoval tak jako mě.

Opět hlasitý a možná až moc hraný smích. Proč si nalhávám, že je mi to jedno, když mě to ve skutečnosti zaživa zabíjí? Možná by bylo lepší si to přiznat. Ale to ne. Není co přiznávat. Opravdu ho nepotřebuju. Nejspíš..

Praštím hlavou do polštáře, načež ze mě vyjde podivné zaúpění. Chlast se mi při prudkém pohybu z části vylije a vsákne se do matrace. To mě svět opravdu tak moc nenávidí? Už i to pití je mi odepřeno.

Můj žaludek se z ničeho nic převrátí a udělá minimálně tak tři kotrmelce. Na poslední chvíli se nahnu z postele, takže mé zkratky se teď rozvalují po podlaze.

Mám pocit, jako bych zároveň se zbytky jídla a žaludečními šťávami vyzvracel i něco navíc. Připadal jsem si tak prázdně. Jako tělo bez duše, co jen čeká na tak přívětivě výtaný konec. V ten moment, jako bych na podlahu mého, s Tordem společného, pokoje vyvrhl veškerou lásku a cit, co se ve mě nacházel.

Veškerý život, jako by zmizel a zůstalo jen jedovaté opojení alkoholu, kterého jsem nejspíš vypil až přespříliš.

Teď už mé suché hrdlo nepozře ani lok. Už nikdy.