Unloved | Drarry (CZ) ✓

20. kapitola

Zmijozel mu pohled několik vteřin pouze mlčky oplácel, než nakonec podvolil. Hnědé oči jej až příliš zlákaly svou roztomilou nevinností. „Víš, můj táta byl kdysi strašně fajn chlap. Zbožnoval jsem ho," pohodil hlavou, jak své někdejší počínání považoval za bláhové. „Jenže když umřela máma tak... to s ním začalo jít z kopce. Teď je z něj jen obyčejnej parchant, kterýho střízlivýho téměř nepotkáš. Kvůli chlastu se z něj stal neotesanej hulvát," výmluvně mykl ramenem.

Alex pozorně naslouchal a pozoroval měnící se emoce v Cameronově tváři. „Ubližuje ti?" zeptal se na první myšlenku, která ho napadla díky Zmijozelovým slovům.

Světlovlasý jen mlčky sklopil pohled. K tomuhle se vyjadřovat nechtěl.

Nebelvír se zaraženě odtáhl, protože nečekal takhle očividnou reakci. „To myslíš vážně?" hlesl tiše.

Cameron polkl, než nepatrně přikývl. „Nechci o tom mluvit," hlesl poté zahanbeně. Cítil se ponížený, kdykoliv jen pomyslel na to, že se někomu svěří. „Jen je to zkrátka důvod, proč poslední roky nejezdím na Vánoce domů a proč v létě raději trávím podstatnou většinu dne mimo dům," zlehka pozvedl svůj koutek.

„Came... Proč jsi to někomu neřekl? Vždyť... tohle se nesmí!" zavrtěl prudce hlavou černovlasý. „Řešilo by se to nějak. Ředitel by to určitě nenechal jen tak!" ani nevěděl, kdy se mu oči začaly samou lítostí lesknout.

Zmijozel prudce zakroutil hlavou. „Byl to dobrej chlap. Jen prostě neunesl máminu smrt. Zkoušel - nejdřív jsem zkoušel mu pomoct, jenže když jsi přes rok na internátu, moc šancí uspět nemáš," semkl rty k sobě.

„Camerone, takhle to ale přece nejde..." Znovu potřásl Nebelvír hlavou ze strany na stranu, načež dlaň přiložil na světlovlasého tvář, aby se mu mohl podívat do očí. „Pokud pije, tak mu nepomůžeš. Ty sám ne, bude to jen horší..."

„A ten tvůj ředitel by s tím něco zmohl? Vždyť sám nestíhá ani učit," odvrátil se od něj Zmijozel, přestože jej Alexův dotek na tváři přímo hladil na duši.

„J-Já nevím, ale může to nahlásit na ministerstvu. Nechat tě přes léto tady nebo... Mohl bys jet domů se mnou..." promluvil černovlasý tiše a svou ruku bolestně stáhl, když viděl, že o jeho dotek není zájem.

„Nezasloužím si, abys byl na mě tak hodnej," stiskl Cameron víčka k sobě. „To kvůli otci jsem se k tobě choval tak, jak jsem se choval. Chtěl jsem si nějak dokázat, že nejsem takový slaboch, za jakého mě má..." tiše se přiznal s rukama zaklesnutýma do sebe.

Alex díky Zmijozelovým slovům zůstal několik dlouhých chvil naprosto tiše, jak nevěděl, co říct. „Ale teď jsi jiný... Změnil ses..."

„Ne," odporoval mu polohlasně Cameron. „Pouze jsem si přestal hrát na něco, co nejsem..."

„I to stačí, Came. Pojď se mnou za ředitelem a vyřešíme to. No tak. Já... Nechci vědět, co všechno ti provedl, jen chci, abys to, co se děje u vás doma, řekl někomu kompetentnímu. A pokud s tím nic neudělá ředitel, řeknu to sám panu Malfoyovi," stanovil pevně své podmínky Nebelvír.

Druhý mladík v obavách polkl. „Otec mě zabije, když se v tom někdo začne šťourat."

Alex na ta slova svraštil čelo. „Pokud budeš tady, tak ne, a potom už budeš plnoletý. Nebude mít právo ti rozhodovat o životě, ani na tebe vztáhnout ruku."

„Když já - sice nenávidím to, jaký je teď, ale zároveň o něj nechci přijít. Asi to zní divně, já vím, jenže - nejraději bych měl zpátky toho tátu, kterej mě vychoval, chápeš? Toho hodnýho," klesl Cameron hlasem, zvedaje svůj pohled od desky stolu ke kamarádově tváři. Svůj poněkud lesklý pohled utápěl v hnědých očích, jež jej vábily k sobě a nějakým zázrakem dokonale uklidňovaly.