Unloved | Drarry (CZ) ✓

18. kapitola

Oči bradavického ředitele zamyšleně hleděly na křičící děti nedaleko na dětském hřišti v jednom z londýnských parků, zatímco on sám se utápěl na míle hluboko ve svých vzpomínkách. Při pohledu na obyčejnou dětskou radost a jejich štěstím rozzářené tváře nedokázal pochopit, jak on sám mohl svému nejlepšímu příteli tolik ublížit, přestože to byl právě on, kdo byl zdrojem jeho vlastní radosti. Stále dokola se vracel k tomu osudnému dni, kvůli čemuž se cítil stále hůř a měl potřebu se Zmijozelovi omluvit a vše mu vysvětlit. Teď už věděl, že dusit v sobě tajemství byla chyba, která se už nikdy nesmí opakovat.

I přesto se každou noc, co zavřel oči, nedokázal ubránit reálné vzpomínce šedého skelného pohledu, která mu myslí bloudila jako strašák a nedala mu spát. Viděl v těch jindy laskavých očích tolik bolesti, že mu ze sebe samého bylo špatně. V té chvíli, kdy na blonďáka ve své kuchyni ředitelského bytu křičel, si nic z toho nedokázal uvědomit, protože jeho mysl byla zahalená oparem zoufalství, se kterým se Nebelvír nedokázal vypořádat. A Dracovo naléhání jen odjistilo a ve výsledku i stisklo spoušť.

Až když od něho bývalý Zmijozel odešel, Harryho mysl se začala projasňovat a uvědomovat si, co všechno provedl, co všechno Dracovi řekl. Jak hnusně se k němu choval, když nic z toho všeho nebyla blonďákova chyba. On nic nevěděl, jen chtěl Nebelvírovi pomoct stejně jako předchozích několik let. Stažení žaludku do bolestivého uzlu přišlo ve chvíli, kdy se Harry sesunul v kuchyni na zem a došlo mu, že všechno je mnohem horší, protože on neublížil jen obyčejnému příteli, ale muži, který k němu choval zřejmě mnohem hlubší city, než byly ty přátelské.

Tu noc kvůli výčitkám svědomí nespal a nedokázal se uvolnit a usnout ani ve vřelém objetí svého bruneta v jeho mudlovském bytu. Myslel si snad, že mu změna prostředí od nevídané bolesti pomůže, ale vše se tím manévrem jen zhoršilo. S každým Kylovým dotekem před sebou viděl ublížené šedé oči a s každým vyslovením svého jména zlomený úsměv. Proto s Kylem začal o Dracovi mluvit. Vyprávěl mu o krušných časech na škole a poté i tom, jak se po dvacítce znovu potkali a vše bylo jiné. Jak se utvořilo jejich pevné přátelství. Jako poslední se svému partnerovi svěřil s hádkou, ale vynechal všechny detaily, které to celé odstartovaly - tedy jejich přátelství s výhodami.

Kyle mu celou dobu naslouchal, díky čemuž se Harry jen utvrdil, že si vybral správně. Každým dnem měl bruneta rád více a více, až nakonec dospěl do fáze, že je připravený přiznat barvu. K úplnému štěstí mu totiž něco zásadního chybělo - Dracovo odpuštění a jeho přátelství, bez kterého nějakým způsobem nedokázal správně fungovat. Proto teď seděl tady, na lavičce v zelenajícím se parku, kde očekával příchod blonďatého Zmijozela poté, co mu přišla strohá, ale kladná odpověď na omluvný dopis s prosbou o setkání.

Z přemýšlení, jak by měl své myšlenky před Dracem správně formulovat, ho vytrhly až přibližující se kroky po štěrkové cestičce dál od hlavní cesty vedoucí skrze park. Po zvednutí svých očí se jen ujistil, že příchozí osoba opravdu míří k němu, proto se z lavičky zdvihl na nohy, aby mohl Zmijozela nějakým způsobem přivítat. Při pohledu do jeho chladných očí a celkově kamenné tváře ho ale opustila téměř všechna slova i naděje, že by se snad mezi nimi mohlo všechno urovnat. Těžce přehltl, než se pokusil jako první promluvit. „Ahoj."

Draco přimkl rty k sobě, načež po krátkém a strohém kývnutí hlavou suše odvětil: „Chtěl jsi se mnou mluvit?"

„Chtěl," přikývl Nebelvír. „Sedneme si? Nebo můžeme jít a támhle kousek je cukrárna, určitě tam mají i kafe, tak... jak chceš..." nervózně pokynul rukou.

„Kafe jsem měl doma a na sladký nemám chuť," pronesl blonďák a nehnul přitom ani brvou. Očima propaloval muže naproti sobě a přemýšlel, zdali neudělal chybu, když sem dnes šel. Stačil mu jeden jediný pohled na Harryho, kterak seděl v dálce na lavičce a už cítil, jak se v něm kupí emoce plné hněvu, bolesti a stesku zároveň.