Unloved | Drarry (CZ) ✓

20. kapitola

Alex se lehce zarazil a sklopil svou ruku na desku stolu. „Byl jediný, kdo mi mohl pomoct. Byl jsem se ptát u sedmáků, ale nikdo nebyl ochotný, protože mají dost starostí s přípravou na OVCE. Tak mě napadl pan Malfoy. Slyšel jsem, že ve škole exceloval v mnoha předmětech, tak jsem doufal, že i numerologie byla jeho silná stránka," vysvětlil s mírným úsměvem.

Zmijozel si zlehka odkašlal. „No a... není v tom třeba ještě něco jiného?" snažil se svůj dotaz formulovat co nejjemněji, jelikož pořádně nevěděl, jak o tom s Nebelvírem začít mluvit - zvlášť pokud by byly jeho domněnky správné.

Černovlásek se celý na své židli narovnal. „Co... tím myslíš?" potřásl hlavou.

„Víš, já... když jsem vás předminulou sobotu sledoval spolu, napadlo mě, jestli - no, jestli se ti třeba... nelíbí?" nadhodil nejistě Cameron a krátce se kousl do rtu. „Ty jsi gay, on taky, tak..." Výmluvně pohodil rameny.

„Cože?" Začal se Alex naprosto nečekaně tiše smát. „Jak tě to vůbec napadlo? Ano, jsem gay, Came, ale opravdu nejsem na muže starší víc jak deset let," zavrtěl prudce hlavou. „Ještě mi řekni, že tohle byl důvod, proč jsi byl celý týden tak zamlklý?" Pohled hnědých očí poněkud zněžněl, když Nebelvír vyslovil otázku.

„No..." protáhl nejistě světlovlasý mladík a uhnul pohledem na stranu. „Z části možná?" dostal ze sebe spíše jako otázku s tváří staženou do podivné grimasy. Prsty začal přejíždět po přebalu knihy před sebou, aby se něčím rozptýlil.

Pravdou bylo, že Alex ve společnosti aristokrata nebyl jedinou záležitostí, na niž musel v uplynulém týdnu stále myslet. Spíše převažovaly vzpomínky na dopis, který zhruba před týdnem dostal od svého otce. Ze všech těch příkrých slov na pergamenu mu bylo úzko ještě teď. Sice si byl jistý, že doručené psaní vzniklo v době, kdy byla láhev alkoholu otcovým nejlepším společníkem, ale stejně jej obsah opět zasáhl a každé nepěkné slovo dopadající na jeho hlavu jej nesmírně mrzelo.

Alexovi sklouzl úsměv ze rtů jako mávnutím kouzelného proutku. „Co se stalo?" nadhodil jemně se starostlivostí jasně patrnou v hlase.

„Tím se nemusíš zatěžovat, o nic nejde," neupřímně pronesl Cameron. Vždyť Nebelvír o jeho problémech s otcem stejně nevěděl nic víc, než že spolu nevycházejí. A mělo by to tak zůstat i nadále, s nikým o tom nemluvil. „Je to jen jedna malá hloupost, co mi nedá spát."

Na Alexově výrazu bylo jasně znát, že situace se mu nijak zvlášť nelíbí. „Came..." oslovil Zmijozela zkrácenou podobou jeho jména. Poté opatrně natáhl ruku a položil dlaň na rameno světlovlasého. „Mně to můžeš říct."

Druhý mladík si tiše povzdechl. Bylo by tak snadné se Nebelvírovi svěřit, avšak zároveň se mu nechtělo vyložit všechny karty na stůl a odhalit se tak úplně. „Napsal mi otec," utrousil potichu, přičemž pohodil rameny.

„A pěkná zpráva to nebyla," vydedukoval menší mladík lehce.

„Ne," Zmijozel si posměšně odfrkl. „Pěkná zpráva... to určitě. Ty on nepíše."

Alex se bolestivě kousl do rtu. „Ohledně čeho ti napsal?" zeptal se nakonec váhavě.

Světlovlasý mladík si dlouze povzdechl. „Jen mi potřeboval zase dát najevo, jak jsem mu jako syn na obtíž," pronesl poté neurčitě, než pokroutil hlavou. „Podívej, Alexi, já... nevím, jestli je úplně dobrej nápad mluvit o tom zrovna s tebou. Neřekl jsem to nikdy nikomu a nerad bych ti znovu ublížil, takže možná bude lepší, když toho necháme," výmluvně rozhodil rukama.

„Nechápu, co tím myslíš. Jsme přátelé, tak jak bys mi mohl znovu ublížit? Rád ti pomůžu, ale to moc dobře nejde, když nevím, o co jde," naklonil se Nebelvír blíž ke Cameronovi a úpěnlivě na něho upřel oči.