❤3. KAPITOLA❤

163 6 0

by MarkiSaysHey16

by MarkiSaysHey16

„Jsme tady" zastavilo se auto a já automaticky letěla k budově. „Dobry den kde leží Alan Kålhen?" Zeptala jsem se té paní co byla na recepci. „Právě ho operují počkejte si tady na lavičce" ukázala na lavičku u dveří, které asi vedly na sál.

MARCUS

Zaparkoval jsem auto a běžel dovnitř. Viděl jsem malou brunetku jak sedí na lavičce a brečí. Hned jsem za ní šel a objal kolem ramen. Hlavu mi zabořila do trička a brečela. Její teplé slzy smáčely moje triko, ale mě to bylo jedno. Hladil jsem ji po vlasech a někdy ji tam dal i polibek.

Ještě dlouho jsme tam tak seděli v objetí až nakonec usla vyčerpáním. Nepřestával jsem ji hladit a kolébat se ze strany na stranu. Po chvíli jsem jsem taky zavřel oči a usnul.

„Vy jste slečna Kålhen?" Probudil mě hlas doktora. „Ano jsem" řekla ta brunetka kterou jsem stále svíral v obětí. „Můžete jít se mnou? Potřebuju vás informovat o stavu vašeho otce" „A-ano" začala se zvedat a já uvolnil stisk. „Může jít se mnou?" Tahle otázka mě doslova zarazila. Dívala se na mě se strachem v očích. „Tak dobře" řekl doktor a rozešel se ke svojí "kanceláří" já jsem se hbitě zvedl a chytil Sie za ruku. Ta se na mě usmála s vděkem v očích. Povzbudivě jsem se na ni usmál a trochu ji zmáčknul ruku.

ROSIE

„Posaďte se" řekl doktor a ukázal na místo naproti němu. „Stav vašeho otce není stabilizovaný je v ohrožení života. Ztratil velké množství krve a dlouhou dobu byl v bezvědomí. Právě je v umělém spánku a počkáme jestli se probudí" dořekl svůj dlouhý monolog a já jsem cítila jak mi po tváři stékají slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdříve mamka a teď i taťka?! Co jsem komu udělala že se mi tohle musí stát.

„M-mužu z-za n-nim?" Řekla jsem mezi vzlyky. „Dobře, ale jenom na chvilku" řekl a zvedl se.

Ukázal mi pokoj na kterém ležel. Kolem něj bylo plno přístrojů které pípaly a on tam jenom ležel a nic nedělal. Měl zavřené oči a dýchal pomocí nějakých hadiček. Do očí se mi zase dostaly slzy. Sedla jsem si vedle něj a chytla ho za ruku. Byl tak chladný a já jsem byla tak bezmocná.

MARCUS

Byli jsme tam asi ještě deset minut a potom pro nás přišla sestra že už musíme jít. Já jsem Sie vzal okolo ramen a šel s ní k autu.

Dojeli jsme před její dům a já vylezl z auta abych ji mohl pomoct. „Děkuju Marcusi, děkuju za všechno" řekla u dveří. Zadíval jsem se jí do očí které byly i teď pěkné. Sice zarudlé a uslzené, ale i tak jsem se v nich dokázal ztratit. „Nemáš zač" řekl jsem po delší době a pohladil ji po líčku.

„Já vím že jsi toho pro mě udělal už dost, ale jenom jsem se chtěla zeptat jestli by jsi tu se mnou nezůstal. Bojím se tady a asi bych to sama nezvládla" podívala se na mě těma svýma očima a já jenom přikývl a vyhodil si jí do náruče. „Děkuju" zašeptala a položila si hlavu na moje rameno.

Odnesl jsem jí do pokoje s tím že si půjdu lehnout na gauč do obýváku. Ale chytla mě za ruku „Prosim zůstal bys tu se mnou" „Jasně" posadil jsem se vedle ní a ona mi stiskla ruku. Pak už nic neříkala a usnula. Já si lehl vedle ní a taky usnul.

V noci mě probudilo hlasité vzlykání. Vyhoupl jsem se do sedu a viděl jak Sie brečí ze spaní. „Co se děje, neplakej" obejmul jsem ji a ona se ještě víc přitulila. Ani jeden nic neřekl a jenom jsme tam tak seděli v objetí až jsme usli.

Tak další kapitola. Co si myslíte, přežije Rosiin táta nebo umře?!
Doufám že se vám líbí😘❤