Omyl II.

7

,,Owene?"

Otočila jsem se k němu čelem a dívala se do jeho zelených očí. Byly tak jemné a upřímné.

,,Ano?"

,,Co to bylo za muže dnes odpoledne?"

,,Můj strýc, proč?"

,,Řekl mi jménem mé matky, nemohla bych s ním mluvit?"

,,To raději ne, není to bezpečné. Je to sice můj strýček, ale je hodně nebezpečný." 

,,Aha."

Proč by zrovna moje máma měla mít něco společného s někým nebezpečným. Ona je ten poslední člověk o kterém bych si to myslela. Vstala jsem z postele a vydala se do koupelny. Už jsem se chystala jít do sprchy, ale v opačném rohu koupelny jsem si všimla vany. Bez váhání jsem ji začala napouštět, k vodě jsem přidala koupelovou pěnu s vůní belgické čokolády s pomeranči a lehla si do vody. Po delší době jsem konečně pořádně relaxovala. Skoro jsem usínala, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře.

,,Eve? Jsi v pořádku?"

,,Ano, proč?" 

,,Já jen že si tam už dlouho, tak jsem se bál."

,,Pojď sem."

Otevřel dveře a jen v boxerkách, které obepínali jeho chloubu vešel dovnitř. 

,,Někdo si tu užívá."

Prstem jsem mu naznačila, aby přišel ke mně blíž. Když stál na dosah ruky zahákla jsem se prstem za gumu jeho boxerek a stáhla mu je ke kotníkům. Vystoupil z nich a vlezl si ke mně. Vana byla naštěstí dost velká, takže jsme se tam oba vešli. Jen tak jsme tam v tichosti leželi a já si to užívala. 

,,Víš že by jsme tohle neměli."

Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Tohle, my dva. Je to moc fajn, ale už jsem ti říkal, že to nejde."

,,Owene, já se jen tak odstrčit nenechám. Je mi to jedno."

,,Nemělo by být. Ohrožuješ tím nejen sebe, ale i své blízké."

***

,,Everest?"

,,Ano?"

,,Nerad to dělám, ale budeš muset jít."

,,Proč?"

,,Přijde pár mých, však víš."

Povzdychla jsem si a dala se na odchod. Proč spolu nemůžeme normálně být aniž by jsme se bavili o tom jak to nejde nebo proč musím odejít nebo on. Rozhodla jsem se dnes jít domů pěšky. Chtěla jsem být sama a nechat se unášet svými myšlenkami. Odbočila jsem k cestě do města. Vedla středem lesa a abych pravdu řekla nebylo mi to příjemné. Šla jsem dál až najednou u mě zastavilo auto. Bylo to celkem drahé auto a uvnitř seděl ON. Strýc Owena a pár dalších mužů. 

,,Ahoj krásko."

Ignorovala jsem jejich poznámky a pokřikování a pokračovala v cestě.

,,Auto začalo couvat a jelo rychlostí mého kroku. Najednou zastavilo a jeden z těch mužů vyšel z auta. 

,,Kočičko, nemám rád když mi někdo neodpovídá."

,,To je ale tvůj problém."

Na jeho tváři byl vidět vztek. Popadl mě za mou ruku a táhl k autu. Pokřikovala jsem na něj a doufala, že mě pustí. Nic.

,,Owen tě za tohle zabije."

Zastavil se.

,,Odkud ho znáš?"

,,Je to můj dalo by se říct že přítel." 

,,Tak to je ještě lepší."

Odvedl mě až ke kufru auta ve kterém jsem nakonec i skončila. Chvíli jsem pokřikovala, ale po čase jsem si uvědomila, že je to asi zbytečné. Nemůžu říct, že bych byla v pohodě, ale věděla jsem, že jedou k Owenovi a tak budu v pohodě. Snad.

Auto zastavilo a kufr se otevřel. K mému překvapení tam stál Owen. Nevypadal vyděšeně nebo starostlivě. V jeho výraze jsem nevyčetla žádnou emoci. Nic.

,,Vylez"