☾stigma ✔️

•23•

Zhluboka jsem se nadechl a až mučivě pomalu jsem vzduch vydechl. Rozhodl jsem se pro zaklepání kloubkem ukazováčku, jelikož jsem si posledně při odchodu klíče nevzal. Nervózně jsem na místě přešlapoval a vyčkával jsem na otevření dveří.

Po chvilce se dveře opravdu otevřely a v nich stál usměvavý Yoongi. Pouze v, jak jinak než černých, boxerkách. Vykulil jsem oči a rychle jsem pohledem uhnul na stranu, s lícemi červenějšími než je krev sama. Yoongi si asi neuvědomoval, že mi přišel otevřít skoro nahý, protože se na mě díval zkoumavým pohledem a čekal než vejdu. Já jsem se skloněnou hlavou a stále hořícími tvářemi rychle proklouzl okolo něj a on za mnou zavřel dveře. Odběhl si do svého pokoje pro černé triko, jelikož mu asi došlo, že je pro mě těžké se pak ovládat.

„P-přišel jsem si jenom pro.. pro věci," koktal jsem a očima jsem těkal po místnosti, jen abych se nemusel dívat na černovlasého. Už jsem nechtěl znovu propadnout tomu hlubokému pohledu. Nechtěl jsem se znovu topit v těch nádherných očích. Nechtěl jsem riskovat to, že bych mu znovu dovolit dělat si se mnou, co bude chtít. Pouhým pohledem mě celého mohl ovládat. Políbit mě a pak moje srdce rozdrtit na několik kusů jedním odmítnutím.

„Pro věci? Jedeš někam?" vyptával se a z lednice si vytáhl nějaké ovocné pití. Nalil si ho do sklenice a usrkl si z ní. Já jsem zrovna měl moc práce se skenováním rohu koberečku v obýváku, takže jsem se nenamáhal černovlasému odpovídat.

Náš "rozhovor" však přerušila nově příchozí osoba. Svůj pohled jsem přemístil z koberečku na ni a mé líce nabraly znovu onen ostín rudější než barva převládající na vozech hasičské služby. Kousek ode mě totiž stála Suran pouze ve spodním prádle. Nejsem hloupý, takže mi hned došlo, že se o mě Yoongi příliš nestrachoval a zabýval se úplně jinými věcmi. Jakmile mě Suran spatřila, snažila se svou odhalenou kůži schovat alespoň svýma rukama.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč
vlastně? Vždyť Yoongi mi sám řekl, že na to všechno mám zapomenout a že on z celého svého srdce miluje Suran a pro mě tam prostě už místo nezbylo. A já sám jsem se nechoval o moc rozdílněji. Jediný rozdíl byl v pohlaví našich společníků, ale o to tu teď nešlo.

Zkrátka mě to bolelo. To já bych se rád probouzel vedle polonahého Yoongiho s úsměvem na tváři. To já bych ho chtěl probouzet ranním něžným polibkem. To jemu bych si přál každé ráno chystat vydatnou snídani, aby v práci neměl hlad. To já toužím po tom ho pokaždé, když se vrátí unavený z práce políbit na obě líčka a poté ho poslouchat při vyprávění všech zážitků, co se mu toho dne udály. A to já bych vedle něj tak moc chtěl usínat v těsném objetí a poslouchat jeho klidný dech, než by mě ukolíbal ke spánku.

Nic z toho jsem dělat nemohl. Na to už tu byl někdo jiný. Navíc on si nic z toho nepřál dělat se mnou. Mě už odepsal.

Kéž bychom se mohli vrátit do minulosti a prostě všechno udělat jinak. Ale to nešlo, nejde a nepůjde. Měl bych žít v přítomnosti a srovnat se se všemi překážkami, které pro mě přichystal sám osud. Jenomže to se o mnoho snadněji řekne, než provede. Už jen při pohledu na černovlasého mám chuť hned ten dokonalý polibek zopakovat. Zapomenout na to se mi zřejmě nepodaří, tak bych si to mohl připomenout. Jenže to by nesměl být Yoongi při vědomí, jelikož by stejnou chybu už přeci znovu neudělal.

Stále bez odpovědi na staršího otázku jsem se dal do rychlého kroku směrem do svého pokoje. Měl jsem v plánu rychle naházet věci do nemalého batohu a co nejrychleji odsud vypadnout. Naštvaně jsem do batohu házel všechny věci a sem tam jsem si rozčileně hřbetem ruky setřel slzy.

„Neodpověděl jsi," ozvalo se za mnou a já jsem tak ustal v činnosti a držíc batoh za poutko jsem se otočil na černovlasého.

„Stěhuju se pryč. Nerad bych překážel," řekl jsem a znovu jsem se pustil do házení věcí do batohu. Černovlasý mě však chytil za zápěstí a donutil mě tak zase v činnosti přestat.

„Tae, takhle jsem to nemyslel. Jasně, že tu můžeš zůstat. Nechci, abys chodil někam jinam," řekl stále obepínajíc svými prsty mou ruku a upřeně mi hleděl do očí. Já jsem pohledem sklouzl na jeho prsty na mém zápěstí. Trochu jsem rukou zatřásl a on mě pustil.

„Takhle to bude pro všechny lepší."

„Neříkej blbosti. Nechci tě úplně ztratit."

„Nemůžeš mít všechno. Ty ses rozhodl pro Suran a já jsem souhlasil s tím, že na tamto zapomenu, tak mi to nedělej těžší a nech mě prostě odejít," řekl jsem se skleněnýma očima a pomocí zipu jsem zavřel přeplněný batoh. Yoongi byl skleslý a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Já jsem chtěl pokoj opustit a odejít už naposledy pryč, ale on se mi postavil do cesty.

„Co to dě-"

„Nechoď, prosím," zašeptal a ruku mu položil na rameno. Chtěl jsem se ošít, ale jen jsem si na záda hodil batoh a udělal jsem krok do strany, abych ho mohl obejít. Bohužel mi ale opět cestu zastoupil a nenechal mě tak utéct pryč.

„Uhni," zavrčel jsem, ale s ním to vůbec nehnulo. Jenom se uchechtl a nakrčil svůj malý krásně tvarovaný nos.

„Nedělej to Yoongi, prosím," zaprosil jsem a on jen nechápavě pozvedl obočí a založil si ruce na hrudi.

„Nedělej mi to těžší, než už to je," zašeptal jsem a dovolil jsem si se znovu podívat do těch dvou okouzlujících propastí. Neměl jsem to dělat. Jakmile jsem se totiž do jeho tváře podíval, nechtěl jsem už co nejrychleji odejít. Chtěl jsem se do těch očí dívat co nejdéle. Dělilo nás od sebe jen pouhých pár centimetrů.

„M-musím jít," vykoktal jsem ze sebe po chvíli hledění do jeho očí. Znovu jsem udělal krok vedle něj, abych ho obešel a on už mě tentokrát nechal projít. Rychle jsem prošel chodbou a naposledy jsem opustil byt muže, na kterého nikdy nezapomenu, i kdybych sebevíc chtěl.