I am your nutcracker //ChanHun//

•°1°•

Je 23.Prosince, den před vánoci. Budou to první vánoce od doby, kdy nás opustila matka a už teď se netěším. Otec se chová, jako kdyby se nic nestalo, ale já a moji dva sourozenci na tom nejsme úplně dobře. Rose je z nás nejstarší, takže ta se z toho pomalu dostává, ale já a mladší bráška ještě bohužel ne a myslím, že to bude chvíli trvat.
Dnes máme jet ke strýčkovi na každoroční předvánoční pl-

Ze psaní mě vyrušilo hlasité klepání na dveře mého pokoje.
,,Dále."
Po otevření dveří na mě vykoukla tvář starší sestry.
,,Otec nás volá k sobě." Oznámila mi a zase odešla.
Zhluboka jsem si povzdychl a dopsal aspoň poslední slovo, než jsem svůj deník zavřel a zvedl se ze židle.
Netušil jsem, proč nás volá takhle brzy, měli jsme ještě čas, než se mělo vyrážet ke strýčkovi. Ale i tak jsem se plouživým krokem přes schody dostavil do prvního patra našeho velkého domu, až do obýváku, kde na mě už všichni čekali.
Otec se snažil mít na tváři neutrální výraz, ale z očí jsem mu vyčetl smutek. Bylo na něm vidět, že se nám chystá něco důležitého říct.
,,Když už jsme tu všichni, chtěl bych vám dát pár dárků."
Jeho oznámení mě ale zarazilo.
,,Ale na dárky je ještě brzy." Ozval jsem se.
,,Jsou od vaší matky, chtěla, abych vám je dal dříve." Smutně vydechl a sehnul se ke stromku pro ony dárky.
Já už raději mlčel a jen sledoval jeho ruce. Vzal tři dárky, jeden velký, ten dal Rose, druhý o něco menší, který dal Luovi a ten poslední, nejmenší, podal mně.
S poděkováním jsem si ho vzal a šel si sednout naproti bratrovi na křeslo. Než jsem ho ovšem otevřel, podíval jsem se po sourozencích.
Rose měla po matce krásné šaty a Lu měl dřevěné vojáčky.
Můj pohled padl na krabičku v mých rukou a pomalu jsem ji otevřel.
Bylo tam zdobené, stříbrné, velké vajíčko. Na první pohled nezajímavé. Prohlížel jsem si ho a narazil na klíčovou dírku, ale klíč jsem v krabičce nenašel i když jsem se podíval znova. Trochu mě to namíchlo...
Zvedl jsem se s krabičkou a vejcem stále v ruce a rozešel se s naštvaným podhledem do pokoje.
,,Sehune." Uslyšel jsem otcův hlas, ale já ho odignoroval a rozeběhl se do schodů.
V pokoji jsem si sedl na postel a po tvářích mi stekly první slzy.
Matka věděla, že jsem byl po ní chytrý a vynalézavý, že jsem znal snad všechny fyzikální zákony... Ale na tohle můj mozek nestačil. Byl to zámek, který bez klíče nelze otevřít a já byl smutný z toho, že se klíč nejspíše ztratil a já nikdy nezjistím, co je uvnitř.
Jak jsem si tak hrál s onou krabičku, vypadl z ní lístek. Sehnul jsem se, sebral ho ze země a rozložil ho. Stálo na něm: ,,Vše, co potřebuješ, najdeš uvnitř."
Do žil se mi vlila nová naděje, že bych konečně našel odpovědi na mé otázky a má nálada se trochu zlepšila. Teď jen najít ten klíč. Možná strýc o tom bude něco vědět.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo opět klepání sestry, která ale už nečekala na moje povolení a vstoupila. Už měla na sobě matčiny šaty.
,,Sehunnie... Vím, že ti není nejlépe, ale... Už bychom se měli připravovat." Řekla opatrně jejím líbezným tónem a sedla si vedle mě na postel. ,,Co je v tom vajíčku?" Zeptala se ještě.
,,Nevím... Bez klíče to neotevřu a nikde není, ovšem... Strýc by ho mohl mít." Podíval se na ni.
Rose mi setřela slzy z tváří a mile se usmála. ,,Určitě ho brzy najdeš. Budeme na tebe čekat dole, tak přijď." V jejích očích se zalesklo povzbuzení.
Hned na to se ale zvedl a opustila můj pokoj.
Já ještě chvíli seděl, než jsem se donutil zvednout, jít se slušně obléct a udělat si něco s mými blonďatými vlasy co momentálně připomínaly hnízdo nějakého ptactva.
Nakonec jsem se ale dolů dostavil a společně se zbylými členy rodiny jsem se vydal do kočáru, jenž nás měl odvézt do strýcova sídla.
Jeho úkol splnil a za nějakou tu dobu kočár zastavil. Všichni jsme vystoupili a já vzhlédl k majestátní budově připomínající nějaký palác. Nikdy jsem si na to nezvykl.
Před dvoukřídlými dveřmi stál muž, který nás přivítal, jako všechny ostatní hosty, co byli pozváni.
I když mi otec zakázal se kamkoliv vytratit, využil jsem prvního momentu a zmizel jsem z hlavní haly.
Dobře jsem vědě, kam jdu, protože mi byla strýcova pracovna velice známá. Měl tam všechny své vynálezy, stroje a věci na jejich vyrobení.
,,Strýčku?" Zavolal jsem do prázdna.
Ohlížel jsem se po pracovně, než jsem zaslechl mě dost známý hlas. Objevil se tady z čistajasna.
,,Potřebuješ něco?" Ozval se jeho hluboký hlas.
Na to, jak starý byl, vypadal pořád mladě. Měl pásku přes oči, šedé vlasy sčesané dozadu a na sobě pořád ten svůj staromódní oblek.
Vytáhl jsem z kapsy vajíčko od mamky a ukázal mu jej.
,,Tohle jsem dostal od matky, ale chybí klíč." Řeknu a trochu posmutním.
Strýc si vzal vajíčko z mých rukou a podíval se na něj ještě zblízka, pak mi ho ale vrátil a za tvářil se hrozně vážně, až mě to trochu znervóznilo.
,,Jsi chytrý muž, Oh Sehune, ty ho určitě najdeš, ale pro tentokrát musíš naslouchat svému srdci a nebýt zbrklý."
Naklonil jsem hlavu na stranu a pozvedl nechápavě jedno obočí.
,,Proč... Mi jednoduše neřeknete, kde je?"
Strýc jen pokrčil rameny a pohlédl na hodiny.
,,Jdi si pro svůj dárek. Sejdeme se později." Rozkázal mi a rozešel se s rukama za zády pryč.
Nechápal jsem to, ale raději jsem ho uposlechl a běžel zpátky do sálu a pak ven.
Na zahradě měl uprostřed altánek, ze kterého šlo paprsčitě několik nití. Každá z nich měla na sobě připevněnou jmenovku. Já tu svou našel na niti zlaté barvy. Ta mě vedla snad celým sídlem, chodbami, kterými jsem nikdy nešel, ať už byly osvětlené, nebo úplně tmavé. Čím déle jsem šel, tím více jsem byl nervózní, kam mi to strýc dárek schoval.
Dostal jsem se opět do podivné dlouhé temné chodby, co se tvářila, jakoby nikam nevedla. Naštěstí jsem po chvíli uviděl světlo na jejím konci. Nebylo ale žluté, jako od svícnů, či lamp, bylo bílé.
Zdroj onoho světla mě zarazil, stál jsem na konci chodby jako omámený a díval se dopředu. Netušil jsem, jak tohle mohlo být možné. Nedokázal jsem si to nijak logicky vysvětlit a to mě děsilo nejvíce...