Love? (Liam Dunbar fanfiction) [POZASTAVENO]

5. - 2. Část

"Mám ho! Chyťte mu ruce!" Křičel Scott, když se snažil připevnit Liama k přenosnému trámu řetězi. Ale než jsme to stihli udělat, vytrhl se mu a povalil ho na zem. Chystala jsem se ho odhodit, ale Kira měla lepší nápad. Vzala pádlo a vzala ho s tím po hlavě. "Bože, snad jsem ho nezabila!" Vyšilovala Kira, když spadl. "Ne, jen je mimo." Uklidnil ji. "Pojďte, svážeme ho." Scott ho posadil k trámu a začal ho uvazovat těžkými řetězi. "Angel, pomůžeš mi?" Zeptal se. "Jasně-" Chtěla jsem se přiblížit, ale bolest ve spáncích to nedovolila. Sesunula jsem se na zem a opřela se o stěnu. "Působí na tebe úplněk?" Zeptal se mě. Zakývala jsem hlavou. "Nejsi na tom jako Malia, že ne?" Zeptala se Kira. "Ne, to už zvládám. Jenom mě vždycky strašně bolí hlava." Zakňučela jsem, když se bolest rozlila do celé hlavy. Je to něco jako migréna, akorát dvakrát horší. Rozzářili se mi oči. "Budeš v pořádku?" Otázala se. "Jo." Pokusila jsem se usmát, ale muselo to vypadat jako bolestný škleb. Oba se posadili kousek od Liama a začali si povídat. Moc jsem je, ale nevnímala. Pevně jsem k sobě tiskla víčka a snažila se neproměnit. Po chvíli vylezli na terasu a začali tancovat ploužák za doprovodu hudby. Najednou jsem uslyšela zavrčení a oni taky. "Liame?" Postavila jsem se. Přeměnil se. "Udrží ho ty řetězy?" Zeptala se Kira. "Určitě, takovou sílu nemá." Ujistil ji Scott, ale jako by to bylo načasované, je přetrhnul. Chtěl útect, a tak jsem se na něj rozběhla, ale moc to nepomohlo. Odhodil mě do beden a stejně utekl. Se zaskučením jsem dopadla a potom se stalo něco, co jsem nechtěla. Neudržela jsem se. Přeměnila jsem se a rozběhla se za ním. Poháněl mě vztek. Slyšela jsem za mnou volat Scotta mé jméno, ale jakobych to neslyšela. Jakobych byla zavřená uvnitř sebe a poháněla mě ta zvířecí část. Běžela jsem pár metrů za ním, když jsem si uvědomila, že to co dělám, je špatně. Uvažovat nad tím, ale nebyl nejlepší nápad. Protože když běžíte nadpřirozenou rychlostí a nedíváte se na cestu... Přestala jsem vnímat a plnou rychlostí to bolestivě napálila do stromu. Žuchla jsem sebou na zem a změnila se do své lidské podoby. Z čela mi tekl pramínek krve, ale nic to nebylo. Stejně se to po chvíli zahojilo. Vydechla jsem přebytečný vzduch v plicích a postavila se. Zachytila jsem, když kolem mě proběhl Scotta a vyditelně si oddechl, když viděl, že jsem v pořádku a dál běžel z Liamem. Když jsem uslyšela zvuky boje, chtěla sem jít Scottovy pomoct, ale zase mě přepadla bolest hlavy. Svalila jsem se zpátky do trávy a zády se opřela o nejbližší strom, když v tom se ozval další řev. Překonala jsem se a vběhla dál do hlubin lesa. "Liame! Liame, prosím!" Křičela jsem zoufale. Nechal Scotta být a otočil se na mě. "Podívej se, zkus se ovládnout. Zkus najít kotvu." Řekla jsem prosebně. Zavrčel a nebezpečně se přiblíži. Neucouvla jsem. Nechtěla jsem ukázat strach, a tím i slabinu. "Liame" Zašeptala jsem."Jsem přítel. Nechci ti ublížit nebo se proměnit. Ovládni to." Stála jsem těsně před ním a chytla ho za ruku. Zář v jeho očích pomalu ustávala, ale měsíc zase vystoupil z pod mraků a Liam se po mě ohnal drápy. Ladně jsem uskočila, ale další ráně jsem se vyhnout nemohla. Z hrudi mi vystřelila palčivá bolest. Nestihla jsem ani zakňučet a tvrdě narazila do nejbližšího stromu. Liam se otočil na Scotta, když tu do stromu zabodl šíp a vylétlo z něj několik jasně bílých světel. Zakryla jsem si oči a čekala, až to skončí. Ke Scottovi přišel nějaký muž a podal mu ruku. Mluvili spolu a moc jsem je neslyšela. Spíš jsem se soustředila na zahojení pěti krvavých rýh na mé hrudi. Najednou se ozval výkřik, akorát lidský. Trhla jsem hlavou a podívala se na klečícího Liama. "Co to se mnou je?" Zeptal se, prudce vydechujíc. "Totéž, co bylo se mnou." Odpověděl mu Scott. Liam se začal rozhlížet, až jeho pohled ukotvil na mě. Vykulil na mě ty jeho modré oči a zašeptal "To jsem byl já?" Scott se na mě taky otočil a povzdechl si. "Vždycky, když jdeš pomoct, vylezeš s nějakým zraněním." "To jsem nechtěl. Já fakt se ti omlouvám, Angel. Já-" Nestihl to doříct a už jsem dřepěla před ním. "Nic to není, jasný? Podívej, už se to zahojilo." Ukázala jsem na svoji zdravou hruď. "A navíc, můj první úplněk byl mnohem horší než ten tvůj." Zamumlala jsem s jemným úsměvem. Ještě jsem spatřila Scotta, který se na mě mírně usmíval a pokyvoval hlavou.