Vlak ze stanice Naděje

III.

Choulil se tam, vyčerpaný až do naprosté netečnosti, a jeho dosud chlapecky útlými rameny otřásaly bezhlesé vzlyky.

„Nechci," kňoural Harry do zkřížených paží. „Už nechci. Dejte mi konečně všichni pokoj!"

Copak to nedokážou pochopit? Snahou o zničení Pána zla strávil víc jak třetinu svého života. A výsledek? Jenom samí mrtví. Celé roky lidé kolem něj umírali nebo záhadně mizeli, aniž by tomu dokázal jakkoli zabránit. Selhal. Zklamal nejenom ty, co v něj věřili, ale i sám sebe. Protože teď, na samém konci, už nemá tolik sil, aby vstal a znovu čelil hrůzám, které se na něj odevšad valí.

Profesor Snape, tyčící se nad chlapcem způsobem, který poněkud připomínal přerostlého netopýra, rozpačitě přešlápl. Zatracená práce! Jako by ten spratek nebyl nesnesitelný sám o sobě. Teď je navíc musí otravovat tou patetickou fraškou já ubohý nikým nepochopený hlavní hrdina. Nechutné. (Krom toho, někdo by ho měl upozornit, že v takových chvílích nehorázně přehrává...)

Severus se zhluboka nadechl. „Pottere –" Zděšeně zmlkl, když mu došlo, že ho právě zradil vlastní hlas. Ten starostlivý podtón, který se do něj nějakým nedopatřením vloudil... Pitomá, pitomá scéna! Špatně koncipovaná od samého začátku. Bez pořádné struktury, rytmu, myšlenkového oblouku. A do toho banda neužitečných čumilů, co nemají nic lepšího na práci, než tupě zírat v očekávání bůhví čeho! Proklít je do posledního! Vymazat jim paměť. Vymazat celou tuhle trapnou scénu! Protože teď už tomu schází jenom nějaký Deus ex machina, aby dobrý literární vkus mohl v posledním křečovitém záchvěvu dokonat jednou provždy.

„Harry!" Sirius Black se odhodlaně prodral kroužkem zevlounů.

Snape pevně semknul rty. Merline, NE! Ten vlezlý podvraťák se dokáže vecpat úplně všude!

„No tak, Harry," opakoval Sirius tichým, vemlouvavým hlasem, takže mladík nakonec pomalu zdvihl hlavu a s výrazem tvora zahnaného na okraj propasti mu pohlédl do očí.

Jak dojemné! ušklíbl se Snape. Úžasný Sirius Black, miláček davů. Další zneuznaný hrdina, co na sebe za všech okolností MUSÍ strhnout pozornost!

„Harry, poslouchej," pokračoval Sirius s naléhavostí, jež ostatní přiměla malinko ustoupit, protože dobré mravy velely, aby těm dvěma ponechali alespoň zdání jakéhosi soukromí. „Víš, umíme si představit, čím vším jsi musel projít a jak se asi cítíš, ale teď opravdu není dobrá chvíle, abychom veškeré naše úsilí vzdali. Došel jsi daleko, Harry, mnohem dál, než jsme se kdy odvažovali doufat, ale –" Sirius se odmlčel, jak pracně shledával odvahu vyslovit to, do čeho se mu podle všeho vůbec, ale opravdu vůbec nechtělo. Jenže teď nešlo o Snapea a o něj, o jejich vzájemné urážky, ani o léta přiživovanou oboustrannou nenávist. Šlo o Harryho, který – teď a tady – nutně potřeboval pomoc. Jejich společnou  pomoc...

„Sám nejlíp víš," začal Sirius, ale hned zase zmlkl, protože zamýšlená slova jevila nepříjemnou tendenci vzpříčit se mu v hrdle dřív, nežli je dokáže pronést nahlas. „Dobře víš," zkusil to Sirius znovu s krátkým pohledem Snapeovým směrem, „že jsem v životě udělal spoustu chyb. Merlin ví, že zodpovědnost nikdy nepatřila k mým nejsilnějším stránkám, ale pokud mi i přesto pořád trochu důvěřuješ, zkus uvažovat. Tady Sra–profesor Snape," opravil se s nakyslým výrazem, „má pravdu. Musíš se vrátit. Kvůli sobě, i kvůli těm, co už v tomhle boji položili své životy. Aby jejich oběť nebyla marná. Podívej, já samozřejmě taky vím, že Severus je nevrlý, zaujatý (Snape se ostře nadechl) a po všech stránkách odpudivý slizký bastard, ale ani já, a věř, že bych to ze srdce rád udělal, nemůžu popřít, že mu na tobě vždycky záleželo. A že se tě za všech okolností pokoušel chránit."