Vlak ze stanice Naděje

I.

Vše, co vypadá jako úryvky z 35. kapitoly  Harryho Pottera a relikvií smrti pravděpodobně také úryvky z této kapitoly je. Tímto děkuji JKR za laskavé zapůjčení.

Profesor Snape opatrně pootevřel oči.

Zkusmo nabral do plic čerstvý vzduch.

Zvláštní, opravdu velmi zvláštní...

S tlumeným heknutím se natáhl, aby ze země sebral hůlku, která mu před chvílí musela vypadnout z ruky.

Kupodivu ani ona nejevila známky poškození.

Šestý smysl mu přesto napovídal, že tady něco  nehraje. Technicky vzato, měl být mrtvý. Naprosto zřetelně si vybavoval ten nechutně melodramatický výstup s profesorkou McGonagallovou, zakončený jeho zoufalým skokem z okna. Zaskleného okna v pátém patře – abychom byli přesní.

Sám se divil, že to dokázal přežít bez vážnějších zranění.

Sotva však ze sebe setřásl větší část střepů, už mu stál za zády Lucius Malfoy; bledý, vyděšený a s podezřele znějícím příkazem od NĚJ.

„Buď opatrný, Severusi." Malfoyův roztřesený hlas poklesl téměř v šepot. „ON... přišel o rozum... nejspíš... Má v úmyslu vyvraždit celou školu, pokud mu nevydají toho Potterova kluka." Lucius vypadal, že se v nejbližší chvíli buďto pozvrací nebo omdlí. Skvělé, vážně skvělé! Lepší okamžik si pro své psychické zhroucení nemohl vybrat...

A potom – jako vrchol vší zábavy – se do Severuse v Chroptící chýši zakousl ten odporný plaz.

Jenže jako by to celé nestačilo, teď ho čekalo ještě... tohle...

Snape znechuceně přehlédl obrovský jemně světélkující prostor, který ze všeho nejvíc připomínal opuštěnou nádražní halu.

„Severusi, chlapče drahý –"

Dobře, tak ne úplně  opuštěnou.

Brumbálova tvář, vystupující z mlžnatého oparu, zářila širokým úsměvem. „Moc rád tě zase vidím. Nedáš si citronový drops?"

Profesor Snape bleskovým pohybem namířil hůlku do jeho obličeje.

„NEJSEM.

ŽÁDNÝ.

VÁŠ.

CHLAPEC!" odsekával důrazně.

„Och, jistě." V modrých očích za půlměsícovými brýlemi probleskly pobavené jiskřičky. „Víš, nerad bych se s tebou přel, drahý chlapče, ale ta věc, kterou na mě míříš, tady –" Brumbál gestem obsáhl rozlehlý snově rozostřený prostor, „jaksi nefunguje."

„Ještě pořád vám ji můžu vrazit do oka," opáčil profesor lektvarů se sadistickým úšklebkem.

„To by od tebe nebylo ani trochu hezké, Severusi."

„A neříkejte mi Severusi!" vyjel na něj Snape. „Raději na mě nemluvte VŮBEC! Protože já už dochlapcoval a doseverusoval! Definitivně!"

„Ale –"

„NE."

„Severusi, musíš pochopit..."

„Ani omylem!"

„Tak mi aspoň vysvětli, co jsem tak strašného –"

„– udělal?" skočil mu Snape nezdvořile do řeči. „Možná se konečně dostáváme k jádru věci. Neudělal jste totiž nic! Vůbec nic z toho asi milionu věcí, které jste udělat MOHL!"