Bell Stark I {AVENGERS FF} /probíhá oprava/

0.1✔

「útěk」

***

„Nehýbej se zlato, nebo tě to bude bolet." Řekl ten úchyl Marcus. Jen další poskok madame Hydry (divný jméno že?) jako by to nemohla udělat sama.

„Tak za prvé -" nabrala jsem vzduch do plic -   „neříkej mi zlato, a za druhé -  stejně to bude bolet, tak nemel a začni." Marcus se jen zle ušklíbl.

  „Správná volba." Dodal pak ješte. Pak se začal naklánět k mým zádům, aby mi tam vyříznul další "krásný" ornament, který se časem zahojí a bude to "hezká" vzpomínka na Hydru, když v tom do místnosti vejde další pablb.

Adrian.

Marcus se na něj podíval "vražedným" pohledem a sykl k němu: „Nevidíš že mám práci?"

Já mu mezitím šikovně a bez povšimnutí  vzala pistoli spoza opasku.

„Madame Hydra chce, abys s ní jel na základnu v New Jersey." Oznámil mu Adrian.

Namířila jsem Marcusovi na místo, kde měla být játra. To zaručí aby ihned vykrvácel. Pak už jsem jen vystřelila.

„Budeš jí muset říct, že váš věrný přítel nedorazí." Ušklíbla jsem se a chtěla jsem ho taky  střelit, ale už utíkal pryč. Byl stejně rychlý jako Pietro, takže jsem ho nechala být.

Rychle jsem vyběhla schody do patra nade mnou. Ti co tuhle základnu přišli zdevastovat, zřejmě netušili, že je tu patro dolů. No nic - ven se dostanu bez pomoci. Rychle jsem utíkala k východu.

Okolo mě se rozběhla skupina Hydráků. Přiložila jsem tedy dlaň k zemi a mou myšlenkou všichni padli mrtví.

Vyběhla jsem ven ze základny a okolo mě proletělo nějaký frisbee. Co to?

Zapojila jsem svou superrychlost a uviděla, jak okolo mě znovu prolétá to frisbee. Chytl ho nějakej blonďák v elastickým oblečku. Když jsem okolo něj probíhala, podkopla jsem mu nohy. Radši jsem se zneviditelnila, aby mě nenašel tak rychle.

Přiběhla jsem k nějaké skupince, která bojovala s několika Hydrákama, ale byli ke mě otočení zády, takže jsem jim neviděla do tváře. Položila jsem dlaň na zem, pomyslela jsem na jejich smrt a oni spadli mrtví k zemi.

Stále neviditelná jsem pak  vyskočila na strom vedle sebe. Všichni z té skupiny se rozhlíželi kolem, když přiběhl ten blonďák se štítem v ruce, vydýchal se a spustil:

„Mají tu vylepšeného."

„Jak vypadal?" zeptal se kluk, co vypadal, jako by spadl do peroxidu. Počkat! Toho znám! Pietro! Vedle něj stála brunetka. To musela být Wanda. Takže jsou naživu! zaradovala jsem se.

„Byla to dívka, bílé vlasy a byla superrychlá." Oznámil jim vše na jeden nádech. Wanda a Pietro se na sebe podívali.

Už mě nebavilo je sledovat, proto jsem, stále  neviditelná, seskočila bez jakéhokoli zvuku před ně. Stáli tam dva muži tmavé pleti, jednoho z nich znám! Rhodey! Ten druhý na sobě měl nějaký brýle, pak tu byl ten blonďák, dvojčata, brunet s lidem! Clint! A vůbec se nezměnil!

Pak tam stála rusovláska. Nat! 

Nějakej červenej chlap s kamenem nekonečna na čele a vedle něj postával chlápek v obleku Hanka Pyma.

Potichu jsem přišla k Wandě a pošeptala jsem jí:

„Vezmi všechny do quinjetu, mám plán."  Wanda pak jen něco pošeptala Pietrovi, který se proti mně rozběhl a než jsem stihla uhnout, nebo jinak zareagovat, už zviditelněná ležela na zemi.