Little Problem(atic)-Marauders story

«Návrat»

Potácela jsem se mezi stromy a snažila se najít nějaký zdroj světla. Oheň, chatu cokoliv. Ale jak se zdá, tak jsem uprostřed ničeho. Podle všeho jsem daleko od Bradavic, protože tu není žádný sníh a nebo jsem v té místnosti strávila moc času. Jen při pomyšlení na tu židli se mi sevřela hruď. Když už jsem to chtěla vzdát a sednout si na zem, tak jsem uslyšela zafunění. Zvířecí zafunění, přesněji koňské. Otevřela jsem oči dokořán a spatřila velké černé stvoření, které jsem myslela že nikdy nepotkám. Testrál. Vidí je jen ten kdo viděl někoho umírat. A to já bohužel viděla. Nevinný člověk, který zemřel rukou Toma. 

Přešla jsem k němu a rozhlédla se kolem sebe, byl tu jen jeden. Natáhla jsem k němu ruku a čekala co udělá. Tohle stvoření je mou jedinou nadějí jak se dostat zpátky domů. 

,,Neboj se," šeptla jsem, akorát nevím jestli jsem to říkala jemu nebo sobě. Vypadal poněkud strašidelně. Abych to zkrátila, tak vypadala jako koňská kostra s černou kůží a dračí hlavou, takže jsem mohla vidět každičkou kost. 
Přibližoval k mé ruce svou hlavu a já ucítila drsný povrch jeho hlavy na mé dlani. Párkrát jsem ho pohladila po hlavě a začala se k němu přibližovat. Stála jsem těsně před ním a mohla si ho prohlédnout zblízka. Usmála jsem se. Jsou to vážně mírumilovná stvoření. Četla jsem o nich jen v knihách a tam je popisují mnohokrát strašidelněji než doopravdy vypadají. 

,,Vezmeš mě domů?" šeptla jsem a zadívala se do jeho bílých očí. Nevím jestli mi rozumí fakt ne, ale teď bych možná věřila všemu. Pomalu jsem podlezla pod jeho obrovským kožnatým křídlem a on si klekl na všechny čtyři. Nalezla jsem na jeho hřbet a on se znovu postavil. Několikrát máchl křídly a už jsme se vznášeli nad lesem. Rozhlédla jsem se, nad lesy se vznášela bílá mlha a v dáli byly hory, které byly zasněžené. To mě utvrdilo v tom, že jsem tam nebyla zavřená dlouho. Ale problém byl, že jsem tohle místo nepoznávala. Nevím kudy k Bradavicím, kudy domů... 
Najednou jako anděl se přede mnou vznášela postava v bílém, kdybych nevěděla kdo to je tak bych nejspíš strachem letěla střemhlav dolů z testrála. 

,,Mami?" úlevně jsem pronesla ona se pouze usmívala a držela se na stejné úrovni jako jsme byli my. Mávnutím ruky vytvořila malého modrého ledňáčka. Byl to patron. Letěl před námi a když jsem své oči odlepila od malého patrona před námi, tak už tam máma nebyla. 
Pousmála jsem se, určitě jí nevidím naposledy. Své oči jsem opět upřela na patrona letícího před námi a navigovala testrála jakým směrem má letět. Bylo to docela lehké, stačilo ho jen lehce šťouchnout do boku a on automaticky zatočil. Jsou velmi krotcí jak tak zjišťuji....

Mezitím

,,Jak je možné že vám utekla?!" vykřikl naštvaně Voldemort když seděl v křesle, naproti židli kde seděla dříve Amanda, než utekla...

,,Víte co jste tím způsobili vy bezcenní psi?!" on sám si to nechtěl přiznat, ale někde tam hluboko uvnitř měl strach. Když viděl ten její výraz, když mu slibovala jeho smrt tak věděl že je smrtelně vážná. Tuhle vážnost u ní v životě neviděl. 

,,Avada kedavra!" vykřikl bezmyšlenkovitě a mrtvé tělo padlo k zemi, druhý stoupenec Toma se třásl strachy. Věděl co přijde. Smrt. Snažil se utéct, ale Tom ho ještě předtím než se stačil dostat ke dveřím zabil stejně jako jeho přítele. 
Pohlédl k oknu, kterým údajně dívka proskočila a došel až k samotnému okraji. Pohlédl na rozbouřený oceán kolem pevnosti a namířil hůlku k nebi. S hlasitým řevem vypustil paprsek zeleného světla do oblak...

Amanda

Po nějaké době co jsem seděla na hřbetu testrála jsem konečně spatřila známou krajinu nedaleko Bradavic. Úlevně jsem vydechla a pak ucítila neuvěřitelné množství magie. Otočila jsme svou hlavu za sebe a spatřila zelený blesk z nebes, byl špatně viditelný, protože jsem byla dost daleko od toho prokletého místa. Věděla jsem že je to Tom, zuří. 

Pak jsem spatřila nedaleko malou vesnici. 

,,Prasinky," vydechla jsem úlevně a zjistila že ledňáček už před námi není. Splnil svou úlohu, dovedl mě domů.. Do chvilky jsem spatřila i samotné Bradavice. Do očí se mi nahrnuly slzy a já ze sebe vydala přidušený vzlyk. Dokázala jsem to. Utekla jsem. 
Testrál přistál před mostem, který dělil nádvoří od cesty do Zapovězeného lesa. Sesedla jsem z něho a přešla před něj. Pohladila jsem ho po jeho hlavě a pousmála se. 

,,Děkuju," pošeptala jsem a testrál se vydal po svých do lesů. Otočila jsem se k mostu a bezmyšlenkovitě vykročila. Nohy se mi propadávali do sněhu, kterého tu bylo docela dost. Byla jsem unavená, toužila jsem jen po posteli a spánku. Chci klid. Nohy jsem už ani necítila jak jsme si zvykla na bolest, která mi jimi probíjela neustále. Co nejrychleji jsem se snažila dostat k branám Bradavic a nejlépe do naší společenské místnosti. Byl den, možná pozdní odpoledne. Nikdo nebyl na pozemcích, což znamená že je večeře. 
Když jsem se dostala do haly Bradavic tak jakoby mé nohy opět oživly. Bolest se opět vrátila. Prsty jsem měla fialové až modré. Nikdo v hale nebyl, ale hlasy jsem slyšela ve Velké síni. Když už jsem byla připravená otevřít tak jsem se zarazila. Nedokážu si ani představit jak strašně a strhaně musím vypadat. Akorát bych všechny polekala, pak by se všichni začali vyptávat co se mi stalo a to by bylo poslední co bych chtěla. Aby se mě ptali kde jsem byla a co se mi stalo. Díky ale ne. 
Rozhodla jsem se tedy přejít k prvnímu obrazu co jsem našla. 

,,Prosím, Brumbála, zavolej Brumbála," prosila jsem a pán v obraze vykulil oči, pak jsem jen viděla jak zmizel a já sjela po chladné stěně dolů na zem. Zahleděla jsem se na své zakrvácené kotníky a celkově celé mé tělo. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se nemyslet na důvod proč mám všechny ty ranky po těle. 
Po chvilce jsem uslyšela otevření těžkých dveří a dusot několika párů nohou. Uslyšela jsem zalapání po dechu a ne jen jedno. Vzhlédla jsem a spatřila nejméně čtyři osoby. Obraz jsem měla zamlžený a sotva jsem udržela oči otevřené. 

,,Odneste jí na ošetřovnu pane Blacku," uslyšela jsem hlas mého táty. Který se vedle mě skláněl. Měl slzy v očích. 

,,Žiju," vydechla jsem než jsem si dovolila zavřít oči. 

Lidičky... jsem zpátky s novým dílem a novým coverem, tentokrát už ho změním protože ten starý je jednoduše moc starý. Takže se podívejte a napište co si myslíte. :))) A jinak Amanda je doma. Konečně. A říkám vám, napadlo mě ještě tolik věcí co bych mohla do příběhu přidat. Tahle story z daleka není u konce. :3 
*EniJack*