Little Problem(atic)-Marauders story

«Zdravím tě»

Další den ráno mě probudila Lily s tím, že je za chvíli snídaně, takže jsem musela vstát a obléct se. Oblékla jsem si jako vždy košili a černé kalhoty.
Vzala jsem si učebnice a šla s holkama na snídani. U snídaně táta všem oznámil přísný zákaz vycházek mimo hrad, je jasné, že se všichni ptali proč nemůžou a takhle, ale doufám že se nenajde blbec, který to poruší. Jinak snídaně probíhala v klidu až na Siriuse a Jamese, ti jediní rušili poklidnou snídani. Házeli po sobě malé čokoládové kuličky, pro ně zábavné ale pro nás, kteří seděli blízko jejich bitvy, to moc zábavné nebylo, když nám jedna z kuliček přistála v jídle a nebo přímo na hlavě. 

***

Nevím, asi mi přijde že dnešek stojí za nic. Byl to takový až moc klidný den, zrovna bylo po vyučování a my jsme šly do pokojů, když v tom za mnou přiběhly dvě malé holčičky s ustrašenými tvářemi. Zastavila jsem se a holkám řekla ať jdou napřed, že je doženu. Sklonila jsem se k těm dvoum.

,,Co se děje holky? Proč takové obličeje?" zeptala jsem se starostlivě a prohlížela jsem si je, obě dívky se na sebe vzájemně koukly a pak jedna spustila.

,,Víme, že je zákaz chodit do Prasinek ale Petty pro tebe chtěla sehnat nějaký dárek za to, že jsi ji zachránila před Miou a odešla do Prasinek," jakmile to dořekla, nepřemýšlela jsem nic, pustila jsem věci na zem a s hůlkou za pasem jsem se rozběhla ven z hradu. Jedna z výhod být dcera Brumbála, můžete se přemístit i na pozemcích hradu rovnou do Prasinek a zpět.

***

Ocitla jsem se u mně známých Třích košťat a zběsile jsem se rozhlížela, stála jsem tu sama nikde nikdo a byla jsem jen v košili a kalhotech. Zimu jsem ani nepociťovala jaký jsem měla o Petty strach. Co jí to jen napadlo? Je jasné, že ji najdou.

,,Petty!" křikla jsem a doufala že se ozve, jenže nebylo tomu tak. Stoupl ve mně strach, vjela jsem si rukama do vlasů a přemýšlela kam jen mohla jít. Jenže v mém rozpoložení jsem nedokázala ani přemýšlet. Najednou jsem uslyšela křik.

,,Petty.." zhrozila jsem se a rozběhla se směrem odkud to vycházelo, běžela jsem skrz sníh a už ani necítila nohy jaká mi zábly. Až konečně! Mou pozornost upoutala černá postava mířící hůlkou na malou holčičku, která se krčila v koutě.

,,Depulso!" vykřikla jsem a postava odlétla od Petty a narazila do zdi jednoho z krámků. Přiběhla jsem k Petty a zvedla jí hlavu.

,,Poslouchej mě! Teď tě pošlu zpátky do Bradavic, běž za Brumbálem a řekni mu co se stalo a dej mu tohle. Heslo jsou Citrónové bonbóny," z krku jsem si strhla řetízek a dala jí ho do dlaně. Petty na mě s vykulenýma očima civěla. Když se nevrátím, tak mě budou moct alespoň vystopovat.

,,Rozumíš?!" okřikla jsem ji aby už vnímala. Rychle přikývla a dala ji ruku na rameno, v tu chvíli zmizela a já stála tváří v tvář jednomu z nich, měl černý dlouhý kabát a stříbrnou masku.

,,Expelliarmus!" vykřikla jsem ale on se bránil. Metali jsme po sobě kouzla až mi došla trpělivost.

,,Duro!" jeho tělo začalo šedivět a ztrácel hybnost, až po chvilce zkameněl a vypadal jako velmi povedená socha. Já si oddechla, ale pořád jsem byla v pozoru. Otočila jsem se čelem vzad a chtěla co nejrychleji utéct, jenže tam jich stálo minimálně deset. Z tohohle nevyváznu. Najednou jsem za sebou uslyšela jak se někdo hýbe a než jsem stačila zareagovat tak jsem měla před očima tmu.

Petty

Jsem tak hloupá, hloupá! Kvůli mně tam je někde Amanda a já teď běžím za ředitelem abych mu předala tu důležitou zprávu.
Co když se Amandě něco stane? Bude to jen má chyba. Po tvářích mi tekly slzy, mezitím co jsem běžela do ředitelny.
Stála jsem před obřím chrličem a řekla heslo které mi řekla Amanda.

,,Citrónové bonbóny," vyřkla jsem a chrlič mi odhalil točité schody rovnou do ředitelny a rychle zaklepala a vešla.

,,Pane řediteli! Pane řediteli!" křičela jsem strachy a běžela až k jeho stolu kde seděl.

,,Amanda, ona... ona je v Prasinkách... ona mě zachránila před tím člověkem v černém! A řekla, že vám mám předat tohle," natáhla jsem ruku se stříbrným řetízkem před sebe, on si ho ode mě vzal a zvedl se od stolu. Přešel k obrazům a něco mu šeptal, muž z obrazu rychle odešel z mého zorného pole a Brumbál se ke mně otočil.

,,Jsi hodná, že si mi ho přinesla. Teď běž na svou kolej a nikomu o tom neříkej. Ano?" nařídil mi a já stále rozklepaná přikývla. Vyběhla jsem z pracovny a šla rovnou na svůj pokoj.

Tohle jsem pokazila, hodně pokazila.

***

Probudila jsem se uprostřed nějakého pokoje, u stolu s rukama přivázanými k opěradlům židle a nohama přivázanými k spodní části židle. Zalomcovala jsem jimi ale ani se nehly.

,,To ne, to ne, to ne," rozpačitě jsem mluvila, rozhlížela jsem se po pokoji, bylo to podle všeho opuštěný nějakou dobu. Na oknech byli tmavé závěsy a místnost osvětlovaly jen svíčky, kterých tu bylo požehnaně. Nikdo v místnosti nebyl jen já a dlouhý stůl. Tvrdě jsem si opřela hlavu o opěradlo židle a stiskla víčka k sobě. Prosím že je to jen sen. Opakovala jsem si v duchu pořád dokola ale jakmile jsem ty oči otevřela, byla jsem pořád v té místnosti. Najednou jsem uslyšela otevření dveří za mými zády. Dech se mi zadrhával. Pomalé kroky, které směřovali ke mně mě doháněly k šílenství a pak ty ruce na mých ramenech, byly ledové a surové. Projela mnou vlna odporu a strachu.

,,Zdravím tě, Amando," promluvil a já se otřásla pod tím hlasem, tohle je úplně něco jiného než v živých snech nebo v čemkoli jiném, tady jsem mohla cítit jak mi smrt dýchá na krk.

Omlouvám se za dlouhou dobu vo jsem nic nepřidávala 😩😩 ale škola mě jednou zabije, vážně... 🙏🙏😂
*EniJack*